Historie jižních a jihozápadních Čech - průsek stoletími

Před naším letopočtem: 14.stol. × 5.stol. × 1.stol.
Našeho letopočtu: 5.stol. × 6.stol. × 8.stol. × 9.stol. × 10.stol. × 12.stol. × 13.stol. × 14.stol. × 15.stol. × 17.stol. × 19.stol. × 20.stol.

Dějiny společnosti začínají v této oblasti soustavně dobou bronzovou. Z jejího staršího období pocházejí nálezy např. bronzů, které zde zanechali obchodníci procházející krajem.
Teprve 14. století před n.l. znamená začátek osídlení jižních a jihozápadních Čech - pánve Českobudějovické a Plzeňské. Z horního Podunají sem přicházejí přes šumavské hory kmeny s vyspělou kulturou a přinášejí s sebou zvláštní způsob pohřbů - v mohylách. I když se pak mění obyvatelé oblasti, zůstávají zde mohylové pohřby typické po dlouhou dobu.
V mladší době bronzové postupoval mohylový lid z jižních Čech na sever, kde si podmanil lid únětický. Osídlování dalšího území Čech a částečně i Moravy bylo zastaveno příchodem lidu lužické kultury, který přiměl mohylový lid omezit expanzi na střední Čechy, kde  smíšením obou kultur vzniká kultura knovízská. Knovízský lid začíná brzy pronikat do jihočeských oblastí, především do Pootaví a Povltaví, částečně vylidněných náporem mohylového lidu na sever. Usazuje se i na místech dosud neobývaných, např. Horažďovicko a úvodí Blanice.
Tam, kde došlo ke smíšení se zbytky původního jihočeského mohylového obyvatelstva, vytváří se na konci bronzového období kultura milevská, hojně zastoupena na Klatovsku. V dalším vývoji obě kmenové skupiny splynuly.
Jihočeský lid mohylový hallstattské doby (doby železné) vykazuje husté osídlení a dosáhl i vysoké životní úrovně.
Do 5. stol. před n.l. sahají začátky laténské kultury. Keltské kmeny zachvacují svými přesuny střední Evropu a přicházejí i do jižních Čech. Starší laténské období znamená mohutné pronikání jihočeských Keltů až do předhůří Šumavy i do středních Čech. Znakem jsou opět mohyly - laténské. Ve středním období se Keltové s mohylami omezují na Pootaví. Pro svou ochranu budovaly Keltské kmeny mohutná hradiště, jako například Věnec, Zámek, Kněží hora a zejména nejvýše u nás položené hradiště Obří hrad (1009 m n.m.). Hradiště nebyla určena k trvalému obývání jednalo se o hradiště útočištná. Přirozenou ochranu zesilovaly ještě valy z kamene a příkopy. Nejvyšší místo hradiště - akropol mělo ještě vlastní opevnění.
V 1. stol. před n.l. se setkáváme s laténskými osadami, náležejícími stradonické kultuře. Jsou na výšinách, s několika málo chatami, umísťovanými i po dvou pod jednou střechou a mající nejvýše dvě místnosti. Keltové byli nejen zručnými hutníky (tavili železné rudy) a kováři, ale i významnými prospektory, kteří za zlatem postupovali hluboko do Pošumaví. Některé ze sejpů dodnes dochovaných jsou stopami po jejich rýžovnické činnosti, jak tomu nasvědčuje například nález keltského rýžoviště u Modlešovic. Snad právě na ochranu rýžovišť bylo vybudováno hradiště Obří hrad. Pod tlakem keltského kmene ze středních Čech s kostrovými hroby opouští keltský mohylový lid zvolna jižní Čechy.
Po odchodu Keltů do příchodu Slovanů byly jižní Čechy považovány za liduprázdné. Vysvětlení se hledalo ve zhoršení podnebí, jak tomu nasvědčovala i zmínka Caesarova o losu v krajině, jíž asi tato oblast patřila (v Hercynském lese). Nálezy zde však zachycují sídliště i z doby římsko-provinciální.
Nemáme žádné historické zprávy, jež by nám osvětlovaly poměry v Pošumaví nebo alespoň rámcově v jihočeské oblasti v době jejího osídlování slovanskými kmeny do doby vytvoření českého státu. Jsme proto i v této době odkázáni na archeologické výzkumy. Podle nich se objevují v prázdných prostorách jižních Čech Slované již koncem 5. a v 6. stol.
V 6.-10. stol. pronikají Slované zvolna dále do Pošumaví. Podél Otavy s Ostružnou, podél Volšovky a Podmokelského potoka, podél Blanice i Vltavy se přibližují k pomeznímu hvozdu. Oblast, prostoupená hojně lesy i bažinami, není všude stejně osídlována. Hlavně výše položená místa nevábí k výstavbě sídel. Chaty bez pevné formy se volně seskupovaly v osady, život jejich obyvatel byl prostý. Vedle polního hospodářství, provozovaného dvojhonným způsobem (úhor, osev), které bylo hlavním zdrojem obživy, byl provozován i chov dobytka s lovem a rybolovem.
Zato někdy od 7.-8. stol. přitahuje rýžování zlata na Otavě a přítocích nové a nové kolonisty, takže v 9.-10. stol. je Pootaví tak silně zalidněno, že se pravděpodobně tehdejší stav nelišil od současnosti. V této době stoupá význam zemědělství a produktivita roste nejen zavedením háku a pluhu, ale i pozvolným pronikáním trojpolního systému obhospodařování půdy (ozim, jař, úhor). Brzy po svém příchodu se spojují rody i jiné menší skupiny v kmeny. Zdejší terén vede k vytvoření spíše menších kmenových celků. Mohutný slovanský kmen vznikl snad jen ve středootavské kotlině při ústí Volyňky. Tři hradiště (u Sousedovic, Hradec u Řepic, Kněží hora u Katovic) v rozích trojúhelníka se stranami asi 9 km, jsou stavěna z obraného hlediska. Hradiště u Sousedovic bylo správním střediskem a chránilo příchod od zemských hranic. Hradiště byla obehnána mohutnými kamennými valy, tam, kde to terén umožňoval byly valy stavěny jenom k uzavření ostrožny na její šíji. Hradiště byla určena k trvalému osídlení, nebo i pouze jako útočiště pro okolní lid v době nebezpečí. K ochraně však sloužily i menší opevněné objekty. Slované pohřbívali své mrtvé do mohyl okrouhlého tvaru, často s příkopem okolo, které byly sdružovány ve starší době do skupin, později do řad ve směru východozápadním.
Kolem 9. stol., při stále postupujícím centralizačním procesu se stávali Slované v Pošumaví s ostatními jihočeskými slovanskými kmeny součástí rozsáhlého území kmene Zličanů, kteří na Práchni vybudovali župní hrad. Klatovsko náleželo do správy župního hradu plzeňského (Starý Plzenec). Na kmenové knížectví Zličanů navázali Slavníkovci, jejichž panství sahalo až na Plzeňsko k řece Mži.
Nová kolonizační vlna v 10. stol. přivádí do jižních Čech další obyvatele.
Vyvražděním Slavníkovců (roku 995) jsou jižní Čechy trvale sloučeny s českou říší. Etnická i politická hranice zabíhala tehdy hluboko do dnešního Rakouska. Vitorazsko patřilo do konce 12. stol. k Čechám.
Zmíňky o sídlech v listinných pramenech z 11. a 12. stol. ukazují postupné osidlování kraje. Stále více lesních ploch se měnilo v úrodnou půdu, na mýtinách vznikala další sídliště, do nichž přicházeli noví obyvatelé, zemědělci i řemeslníci. Velkou úlohu při osídlování půdy hrály kláštery. Nadacemi přicházela velká část zdejší půdy do jejich rukou. Dochází i k založení kláštera přímo v Pošumaví - v Nepomuku. I obchod, probíhající odedávna po stezkách a strhující jižní Čechy do obchodní sféry intenzivněji, než v jiných okrajových oblastech, se projevuje v osídlení. Při ztezkách vznikají trhové vsi, na křižovatkách obchodních směrů vyrůstají osady.
13. stol. se svými charakteristickými rysy se plně uplatnilo i v Pošumaví. Kolonizace, hlavně německá, zmenšuje lesy. Přibývání nových obcí nasvědčuje i přibývání listinných připomínek, jež nás seznamují se jmény osad. Zájem o hornictví, plynoucí z nákladného dvora, který Václavem I. v Čechách zdomácňuje, se v Pošumaví projevuje v plné síle. Zlatonosné doly dávají velké naděje a přivádějí německé horníky. Město, nový sídelní útvar 13. stol. vyvolaný pokročilými hospodářskými poměry, přetvářelo i zdejší život na půdě královské a panské. Města přebírají na sebe funkci správních středisek. Od poloviny 13. století se zde objevují nové hrady, královské i šlechtické, které jsou již budovány na výšinách.
14. stol. znamená rozmach v dolování zlata i stříbra a tím i vzestup kraje. Pošumaví se proto těší pozornosti jak českých králů, tak bavorských sousedů, kteří se častují vpády hlavně v době Jana Lucemburského. Rozšiřuje se počet měst královských i poddanských. Až do 15. stol. vykazují jižní Čechy hustší osídlení kraje oproti ostatním.
Slavnou epochou bylo v historii Pošumaví husitské revoluční hnutí v 15. stol.. Se jmény Klatov, Sušice, Prachatic a Vodňan se setkáváme po celé období revoluce, neboť jejich příslušníci byly vytrvalými bojovníky husitského hnutí. Města Klatovy, Domažlice, Sušice a Písek přistupují od začátku husitské revoluce k Táboru a vytvářejí s ním jednotu táborskou. Na podzim roku 1420 se připojují i Prachatice a Vodňany a roku 1422 se objevují mezi táborskými městy i Horažďovice.
V době husitské, za krátké vlády Zikmunda a vlády Jiřího z Poděbrad Pošumavím zmítají bitky. Hlavním odpůrcem stávající politické situace  je Oldřich z Rožmberka, který roku 1449 ve Strakonicích vytvoří s dalšími nepřáteli Jiřího z Poděbrad jednotu strakonickou.
Hospodářský vzestup kraje a měst především v důsledku hornictví a obchodu při zemských stezkách společně se zakládáním nových měst se opět projevuje až s obdobím renesance.
Prvním signálem třicetileté války v 17. stol.  byl vpád Pasovských roku 1611 do Nepomuku. Válka císaře proti českým stavům roku 1618 až 1620 zachvátila jižní čechy i Pošumaví. Po Zlaté stezce se hrnou na pomoc císaři posily žoldnéřů, dobývání a plenění ničí celý kraj. Jako následek Bílé hory se mnoho Pošumavské půdy ocitá ve vlastnictví cizáků. Vznikají nové kláštěry, obnovují se stávající a jezuité přicházejí nejen jako učitelé, ale i jako majitelé měst jako Strakonice a Horažďovice. Třicetiletá válka ochudila celý kraj, byly zničeny doly, upadl i obchod na stezkách. Poměry jsou v kraji těžké, selský lid se často bouří.
Kapitalismus 19. stol. není pro Pošumaví a Šumavu východiskem z bídy. Nedostatek uhlí a železa rozvoji nepomohl. Domácí rukodělná práce není výdělečná, zemědělství ve vyšších polohách neprosperuje. Mnoho obyvatel odchází za prací do jiných krajů či do ciziny.
V období roku 1937 (20. stol.) začíná chaos v celém pohraničí, krajem zmítá běsnění bílých podkolenek, zdvíhání pravice, útěků českých obyvatel před německou lůzou i kolaborace. V roce 1938 byla odtržena značná část Šumavy a Pošumaví a připojena k Německu. V sousedství Kdyně, Janovic, Sušice a Lhenic vedla protektorátní hranice a města jako Nýrsko, Rejštějn, Vimperk, Prachatice, Volary ležela již za hranicemi. Na vodňansku v období II. světové války operuje skupina partizánů pod názvem Šumava II. Po osvobození Americkou armádou na jaře roku 1945 se vracejí zabrané části Šumavy zpět, německé obyvatelstvo je vysídleno a přicházejí noví osadníci z Čech i Slovenska.
Přichází konečně "klid a mír" rušený jen občasnou noční střelbou a prohánějícími se gazíky ve vylidněném "nárazníkovém" pásmu před železnou oponou. To aby nás nenakazilo ono "pozlátko kapitalistické diverze". Nebyl to nezájem o obhospodařování polí a luk, které se rozkládaly okolo dnes již neexistujících vesnic, srovnaných se zemí z čistě politických důvodů. Přesto se do Pošumaví i na Šumavu vrací život a práce.
Pobořením železné opony to nekončí. Fronty aut se značkami našich západních sousedů ("D") se tísní před čerpacími stanicemi a obědy "děleno dvaceti" jim chutnají také. Tam kde se proháněli vojenské gazíky PS, se dnes procházejí lidé, občas projede terénní vozidlo ochránců přírody nebo správců NP, práce však ubývá, firmy se ruší, pobočky jiných se zmenšují.

Krásná zákoutí přírody, kterou se zatím nepodařilo zničit, zůstaly však po všechny doby.

Zůstanou i nadále?