Hájovny a lesovny Světa lesních samot

Po vybudování Vchynicko - Tetovského kanálu v roce 1800 se rychle zvyšoval objem těžeb dřeva v dosud nepřístupných,oblastech Prášilského panství. Těžby pronikly až k Mokrůvkám, Studené hoře a Blatnému vrchu. V roce 1804 byl proto k dosavadním čtyřem revírůim Prášilského panství, t.j. Prášily, Nové Studnice, Schätzův les a Modravě) přidán nový, pátý revír, Březník. V témže roce byl také postaven prvý, dřevěný objekt lesovny. V roce 1856 byla pro revírníka postevena nová kamenná stavba a starý objekt sloužil déle jako hájovna. Polesí Březník mělo tvar trojúhelníku o výmře 2314 ha, z čehož bylo 134 ha sletí. Polesí vystupovalo na Mokrůvkách a Blatném vrchu do výše 1370 m, samotná lesovna leží ve výšce l126m n.m.

V roce l869 před větrnou smrští zde zůstaly ze všech prášilských polesi největší zbytky původního pralesa. Rozprostíraly se zejména podél bavorské hranice od Roklanské nádrže k Blatnému vrchu (asi 120 ha) a na stráních kolem Březníku zhruba 80 ha. Zbytek polesí tvořil nový les ve stáří do 80ti let. Ale ani nejstarší pralesní porosty již neměly původní charakter, neboť byly od třicátých let 19.stol. narušovány vybíráním vhodných kmenů pro Bienertovu modravskou továrnu ne rezonanční dřevo, zpracováváním vývratů a souší na popel a dřevěné uhlí a také rozsáhlým pasením dobytka. Pouze hranični lesy mezi Roklanem a Blatným vrchem měly v nejodlehlejších místech ráz původního pralese. Ročni těžba polesí tehdy činila zhruba 3.000 plm.

Čas od času, zejména v suchých létech, byly pronajímány některé úseky místním, nebo i bavorským sedlákům k pasení dobytku. Staré královácké právo sedláků Stodůlecké rychty na soustavné pasení 240 kus dobytka bylo vyvázáno až v roce 1865. Lesní dělnici však i potom měli právo pastvy svého dobytka na přesně vymezených místech.

Ve 40. letech 19. stol. pronikly velké těžby i do polesí Březniku. Umožnilo je dobudování plavebních systémů na Modravském i Roklanském potoce včetně posilovacích vodních nádrží. Současně se rozvíjely i rozsáhlé zalesňovací práce. Správu polesí zabezpečovali 3 zaměstnanci: revírní lesní, příručí a hajný. Od založeni polesí Březnik v roce 1804 do roku 1865 se na Březníku vystřídalo pouze 5 revírníků. Poslední z nich, Josef Grantl, zde sloužil nepřetržitě 20 roků, od roku 1846 až do své smrti v roce 1865. Za tu dobu se u něj vystřídalo 12 příručích. Po Grantlovi nastoupil na Březníku v březnu 1865 pětačtyřicetiletý podroklanský lesní Jan Kolář, který však již za tři roky odešel na polesí Schätzův les.

Počátkem dubna 1868 nastoupil na Březníku šestatřicetiletý svobodný revírní lesní Václav Wolf. Přišel ze schwarzenberského panství Krumlov, z polesí u Janovského údolí, kde byl do té doby by příručím. V knížecích službách byl od svých 16ti let, nejdříve jako praktikant na Krumlovsku, poté jako příručí na panství Protivín A opět na Krumlovsku. Neměl speciální lesnické vzdělání, pouze tzv. hlavní školu a lesnickou zkoušku. Na Březníku našel sedmadvacetiletého příručího Antonína Pachlera, který tam sloužil od listopadu 1867. Byl svobodný, protože příručí na schwarzenberských panstvích se nesměl bez nejvyššího a zcela mimořádně udělovaného povolení ženit. Pechler již v mládí oslepl na jedno oko. Počátkem listopadu 1869 byl ve stejné funkci přeložen do Bavorova na Vodnansku a na Březnik přichází z Krumlovského panství sedmatřicetiletý příručí Ferdinand Frankenberg. Ten pak sloužil na Březníku až do července 1871, kdy byl přeložen na polesí Včelné na panství Vimperk. Václav Wolf zůstal revírníkem na Březníku až do počátku září1870, kdy byl přeložen na panství Krumlov, na polesí Schwarzwald u Plané.

Na sousedních polesích byl v letech 1868 - 1870 vedoucím polesí Filipova Huť padesátiletý František Weiglein a na Modravě čtyřiačtyřicetiletý František Trexler.
Na Roklanské hájovně byl do roku 1870 jen hajný. Knížecím rozhodnutím z 12.6.1870 se toto hájenství mění na lesní okrsek a z Modravy sem nastupuje Josef' Trampus. Na Modravě sloužil jako příručí a v lednu 1869 si podal žádost o povýšení. Jeho nadřízený, lesmistr Wegseheider žádost doporučil. Z ní je patrno, že se Trampus úspěšně uplatňoval jako průvodce při knížecích lovech na tetřevy. Na Roklenské hájovně pak ale převážně zabezpečoval plávku dříví ze sousedního kamerálního lesa.

V sedmdesátých letech byla část vedoucích polesí a zhruba polovina příručích českého původu. Neprostá většina z nich vykazovala ve spisech znalost německého i českého jazyka. Životní úroveň schwarzenberských lesních zaměstnanců byla oproti jiným panstvím velmi dobrá. Úředníci byli zařazeni do 15ti platových tříd. Roční plat revírníka činil v 70. letech průměrně 1200 zlatých, příručích 450 zlatých a hajných 200 zlatých. Deputátní pozemky a lesní pastva umožnovaly držení dobytka, u vedoucích polesí to bylo 6 kusů hovězího dobytka, 2 kusy vepřového. U hajných pak polovina těchto stavů.

Poněkud podrobněji se zabýváme osobami lesního personálu na Březníku a na sousedních polesích proto, že do prostředí těchto konkretních osob a míst umístil spisovatel Karel Klostermann děj svého románu "Ze světa lesních samot". Samozřejmě nelze tyto skutečné lesáky zcela identifikovat s postavami románu, s velkou pravděpodobností lze ale předpokládat, že tyto konkretní osoby, především mista spisovatel osobně znal a ve svém díle nám zanechal velmi autentickou vzpomínku na přírodu a život lidí na staré, dnes už dávno zaniklé Šumavě.

Jestliže dřevařství byla v těch dobách věnována maximální pozornost, péče o lesní zvěř byla zcela stranou zájmu lesního personálu i vedení panství. Určitá pozornost byla věnována pouze tetřevům. Jejich jarní tok byl pečlivě sledován pouze proto, aby kníže a jeho lovečtí hosté mohli pak jít "najisto". Doprovod urozeným lovcům obstarával většinou přísežný hajný. Vyvrcholení těchto lovů bylo v 80. letech 19. století, kdy roční odstřel na celém panství činil 15 - 20 tetřevů. Ostatní zvěř byla zcela ne okraji zájmu, jelení byla již dříve dokonce opakovaně a záměrně vystřílena. V roce 1867 bylo na celém ohromném Prášilském panství uloveno 39 kusů srnčí zvěře, 58 zajíců, 4-tetřevi, 39 koroptví a 2 sluky, z toho na polesí Březník 9 kusů srnčí a 2 tetřevi. Nízké stavy zvěře proto lákaly velmi omezeně okolní obyvatele na české i bavorské straně k pytlačení. Přesto byla v 60. letech 19.stol. uzavřena dohoda mezi královským bavorským lesním úřadem v Schönbergu a lesním úřadem Prášilského panství o pronásledování pytláctví. V roce 1866 byl dvakrát přistižen při" nezákonném lovu zvěře" syn prášilského starosty. Také příslušníci finanční policie si nejednou zapytlačili. O nějakém zranění, nebo dokonce zastřelení pytláka lesním, zaměstnancem, či naopak, není žádný doklad. Existuje pouze záznam o přepadení myslivny Březník bavorskými pytláky 29. srpna 1869. Tehdejší revírnik Wolf o tom 31. 8. 1869 podal hlášení: "Syn dřevorubce Josefa Šlechty z Dlouhé Vsi byl 28.8. za nákupem v Bavorsku. Při zpáteční cestě potkal muže, který mu uložil vyřídit podepsanému /Wolf/, že v neděli ráno 29.8. se dostaví muži za účelem výměny kuli (v orig. "zum Kugelauschen) do lesního oddílu Kal tstauden (Studená hora). Podepsaný se měl na místo dostavit. Ráno 29.8. přišli zmínění muži do bezprostřední blízkosti myslivny, až k deputátní louce, a lákali všemožnými způsoby, napodobením srnčího pískání, voláním, že už jsou tady a pod., aby vyšel ven. Nebude-li lesní personám brzy posílen četnictvem, nebude podepsaný jist, že pytláci nevniknou do myslivny."Tehdejší lesmistr Wegscheider ihned 1.září zajistil u okresního hejtmanství v Sušici vyslání četnické hlídky na Březník. Dalším dokladem k případu je přípis okresního hejtmanství v Sušici, z 2.9.1869, který oznamuje vyslání četníků na Březník s tím, aby provedli společně s lesními zaměstnanci prohlídku lesů. 16.9.1869 poslal take prášilskému lesnímu úřadu přípis bavorský nadlesní Wessenschneid. Děkuje v něm za uznání, kterého se dostalo jemu podřízeným lesníkům od úřadu prášilského za pomoc revírníku Wolfovi z Březníku. Posledním dokladem k tomuto případu je přípis okresního hejtmanství v Sušici ze dne 20.12.1869, ve kterém se prášilskému lesnímu úřadu oznamuje, že Kde zprávy bavorského okresního úřadu v Grafenou bylo po pytlačících osobách v Bavorsku pátráno s negativním výsledkem". Tolik úřední doklady o pytlácích na Březníku, Samozřejmě nelze vyloučit, že mohlo dojít i k případům úředně neevidovaným.

V románu "Ze světa lesních samot" popisovaná ničivá vichřice z 25. ne 26. října 1870 způsobila dle oficiálního hlášení tehdejšího nového březnického revírníka Říhy z 31.10.18870 /vývraty a polomy v rozsahu 4300 plm, což byl objem relativně malý. Bylo to "zásluhou" toho, že zhruba po 60ti letech intenzivních těžeb už byl původní les prakticky zlikvidován a na polesí převažovaly mladé porosty. Horší škody ovšem napáchala následná kórovcová kalamita. Stav kůrovce se zvýšil již po předchozích polomech v roce 1868 vysoko nad normál. Po vichřici v říjnu 1870 přišla dlouhá zima a po ní velmi teplé léto a kůrovec se nesmírně rozmnožil. Kalamita byla zdolána až po 6ti letech. Na Březnickém polesí zlistaly pouze zbytky porostů ve stáří maximálně 60ti roků. Po mnohaleté usilovné práci lesníků na obnově lesů na rozsáhlých holinách opět vyrostl nový les. Byly to ovšem už zcela uměle vypěstované lesy, jakési smrkové plantéže, většinou stejnoveké. Když pak ve druhé polovině 20. stol. došlo civilizačním vývojem k výraznému znečištní ovzduší a následně i lesní půdy, byly tyto málo odolné porosty navíc silně oslabeny. Ke konci 20. stol. pak došlo vlivem nejednotnosti názorů na další vývoj zdejších lesů a celého přírodního systému k historicky největší katastrofě vlivem nesmírného rozšíření kůrovce. Paradoxně bylo usouzeno, že v zájmu těchto lesů je nechat je kůrovcem zničit. Což se také stalo a lze se na to I v okolí Březníku podívat. Je možné předpokládat, že se s tím příroda nějak vyrovná, musíme ovšem přistoupit na její měření času a také na to, že může dospět. k odlišnému řešeni, než předpokládáme. Tak, jak to udělala na mnoha jiných místech planety Země, kde lidé prokázali podobnou nerozumnost.

Smutnou jistotou je pouze to, že v desítkách následujících roků nezazní na táhlém svahu Mokrůvek ani na masivu Blatného vrchu 8 Studené hory dávný klas lesů. Lze si jen přáti, abychom si v plném rozsahu uvědomili, co lidé v těchto tisíce let starých lesích dokázali zničit za necelá dvě století a co je do budoucna nutné udělat, aby se něco podobného neopakovalo zde a nestalo jinde.

zpět