Hauswaldská kaple
Asi půl druhého kilometru za Rehberskou vsí, směrem k jihozápadu tekou vody průplavu, spojujícího Vydru s Kiemelnou. Bídná cesta k němu vedoucí stoupá z údolí Stillseifenského
potoku smutným suchopárem až k brunátným vodám této stoky, přes niž se klene kamenný můstek o jednom oblouku, za nímž se vypíná vysoký míchaný les, jemuž říkají Hauswald.
Jda tou cestou dále přijdeš ke dvěma kapličkám, stojícím po levé i po pravé straně cesty a zírajícím družka na družku svými vchody. Jedna z těch kapliček už je velmi vetchá, vchod
do ní je neustále otevřen, a podívášli se do vnitřku, spatříš tam prapodivnou směsici různých předmětů obětovaných divotvorné Panně, rozvěšených bez ladu a skladu po zdech;
pokrývají i oltáříček snesené tam dárky na znamení díků za zázračná uzdravení, za pomoc v nouzi, za splnění tužeb: obrazy i obrázky, křížky, růžence, sošky, výrobky ze dřeva a
z vosku, představující všecky možné údy a části těla; tvořící ruka umělcova hleděla namnoze vyznačit na těchto symbolických preparátech neduhy a zmrzačení, jimiž ten který úd
byl stižen; nelze tvrdit, že umělec nebo umělci sobě vedli vkusně, a nedivím se pranic, že kterási dáma, kterou jsem upozornil na tento obyčej, se odvrátila s netajenou hrůzou, řkouc:
"Toť opravdu hnusné, ošklivé!"
Je to pravda: podivné je toto pojímání věcí - můžeš je i jinak nazvat, drahý čtenáři - avšak, zda popřeš, že v něm spočívá tolik dětinné naivity, tolik opravdové vděčnosti, že člověku
nelze bráti pohoršení. Bohorodička a Bůh sám, jenž trůní na nebi a zná srdce a ledví ubohých svých dětí na zemi, zdaž se pohněvají...?
Nová kaplička je dost pěkně z kamene vybudována, čistě obílena; má zaujati místo staré, která hrozí sesutím. Rehberští si mnoho na ní zakládají a pilně ji uzavírají; mne nezahřála,
celé moje srdce, veškerá moje pobožnost patří staré; dočkám-li se jejího sesutí, vzejde asi z jejího konce právě tolik žalu a bolu, jako z konce tolika věcí v těchto končinách, jejichž
svědkem jsem býval za svého mládí.
Jako chlapec jsem sem chodíval velmi často; rozjímal jsem tu a modlíval se; nemohu vypsat, jaká měkká, zbožná nálada se tu snášela do srdce. Věčný stín tu vládl a velebný klid
pod starými smrky, jedlemi a buky, které stály hustě jako živá zeď. Ty tam jsou smrky ajedle; jedině tlící, hustým mechem obrostlé mohutné pahejly dávají zvěst, kde se pjali k nebi
velikáni, pamětníci starých zašlých dob, nezdolní odpůrci času. Jen buky ještě potrvaly se svými bělavými těly, místy porostlými temnozeleným mechem; avšak dochází řada i na
tyto poslední zbytky lesní slávy; sedláci, jimž les patří, potřebují peněz a továrny na sirky různého náčiní z bukového dříví. Předměty tuto obětované mě zajímaly nemálo; naváděly
moji mladou mysl k rozjímání o lidské bídě. Bylo tu ostatně nakupeno mnoho předmětů, jejichž význam a smysl jsem nestačil vystihnouti, tak mezi jinými veliké srdce, velmi
nemotorně ze dřeva vyřezané, natřené křiklavě červenou hlinkou a zavěšené na růženci o hrubých černých zrnech. Čeho žádal od nejsvětější Panny dárce této oféry? Či zavěsil
ji tuto, aby vzdal svoje díky za to, že světice královna nebeská ho vyhojila ze srdečného neduhu? Dost možná, ale jistoty jsem na ten čas nenabylo tom, a tak se stalo, že že jsem
pozapomněl brzy na tuto srdeční záležitost.
Když j sem přišel po dvou letech opět do Rehberka - bylo mi tehda asi šestnáct let - zavedl mě jeden z mých výletů do hauswaldské kaple; kterýsi selský hoch, mnohem starší než já,
mě doprovázel. Pojednou jsem spatřil v mechu a borůvčí poblíže kaple něco, co vyvolalo v mé duši polo zapadlé upomínky: leželo tam dřevěné srdce, ale červené již nebylo, neboť
déšť s něho smyl barvu. Zdvihl jsem je a ukázal jsem je svému průvodci. Ten, vzav mi je z ruky, zahodil je, takže se roztříštilo o nedaleký kámen.
"Lpí na něm prokletí," pravil, "proto jsme je vyhodili z kaple. Nedotýkej se ho."
A pak mi vypravoval příběh, jehož jednotlivosti jiní doplnili....
Karel Klostermann: Červené srdce
zpět