Co zůstává v člověku - umělci - po celý život, co podmiňuje jeho způsob myšlení a tím i jeho způsob uměleckého vyjadřování? Zcela jistě je to místo, kde se narodil a prožíval své dětství a mládí. Jaroslav Bobek se narodil v roce 1925 v Debři u Mladé Boleslavi. Mládí prožil ve stínu hradů Zvířetice a Michalovice, chodil pěšky na Bezděz. A tady můžeme najít odpověď na otázku geneze jeho malířského díla. Mistr Bobek byl poctivý umělec a jeho poctivost byla spojena i s jeho původem - pocházel z tzv. malých poměrů, odkud si přinesl poctivý vztah k životu i k práci. Otec zedník, matka dělnice v dýhárně. Na zbytečné utrácení nebylo, ale přesto rodiče dokázali sehnat pro Jaroslava barvy i v nelehké době okupace. A Jaroslav už tehdy věděl, že život nepřináší jen radosti a naučil se vážit si hodnot. To později ovlivnilo i jeho malířský život. V letech 1941 - 1944 studoval na mladoboleslavské reálce. Jeho učiteli kreslení byli prof. Bedřich Mudroch a Jaroslav Mašek. Ve figurální kresbě se zdokonaloval u Pavla Hložka. Z té doby jsou Bobkovy první portrétní kresby a krajinářské olejomalebné a akvarelové pokusy. Již v té době se zúčastnil dvou studentských výstav. V roce 1944 byl totálně nasazen v továrně v Semilech, později byl poslán kopat tunely u Brna.
Od podzimu roku 1945 studoval na Vysoké škole uměleckoprůmyslové v Praze u profesora Jana Baucha, u kterého také absolvoval. Ke svému učiteli měl, stejně jako další studenti, velice blízko. Bauchův vliv však neznamenal vytvoření závislosti, ale přinesl plody poučení - poučení, které má sílu naplnit celý život. Bobkovy práce, téměř divoce barevné, nezapřou jeho učitele, jehož byl Bobek nejoblíbenějším žákem a na vysoké škole i asistentem. Profesor Jan Bauch sám o něm v roce 1977 napsal: „ Ti, které jsem měl za ta léta ve škole, se mi pomalu ztrácejí z dohledu. Nakonec zbývají dva, tři, s nimiž nepřestávám mít kontakt. Jaroslav Bobek je jeden z nich. Zaujal mne na škole od samého začátku. Měl v sobě něco samotářského a zároveň byl velice houževnatý. Pozoroval jsem se sympatiemi, jak si jde za svým, pere se sám se sebou a na vlastní pěst. Připomínalo mi to mé počátky a přitahovalo mne to k tomuto hranatému chlapci. Byl jako přivázaný ke své práci. Jako u žádného, ani u něho jsem se nesnažil o uplatňování nějakého svého názoru. Věděl jsem jak je nemožné vnucovat své představy o umění. Šlo spíš o to respektovat svébytnost jeho nadání, aby hledal sám sebe.“
Po ukončení vojenské prezenční služby se pravidelně účastnil výtvarného života. Věnoval se zátiší, figurální kompozici, zobrazoval různé pražské motivy a krajinky. Významné místo v jeho tvorbě zaujímají například olejomalby a tempery s krajinářskými motivy z Pošumaví. Pod vlivem svého učitele Jana Baucha vytvořil Bobek cyklus olejomaleb Ze života rodiny a ženy. Jako člen Svazu československých výtvarných umělců se zúčastňoval všech výstav celostátního významu i výstav v zahraničí.
Sytá barva, monumentalizovaný obrys tvaru a pevná linie - to jsou hlavní rysy malířovy osobité metody. Stal se doslova mistrem barev, dokázal dosáhnout mnoha odstínů každé jednotlivé barvy a zdánlivě přeplňoval plátna nejen množstvím postav, ale i barevnou škálou. Ale kolem nás, v našem okolí i v přírodě, je to přeci stejné. Jaroslav Bobek nebyl jen pouhým pozorovatelem života, ale byl jeho přímým účastníkem. S odvahou žít a malovat podle hlasu svého srdce, nehonil se za novinkami a cítil se spřízněn s každým námětem. Pracoval očividně bez snahy zalíbit se jakémukoliv vkusu a jakkoliv upozorňovat na své svébytné postavení mezi generačními kolegy. I když jeho realizace mozaik, keramických reliéfů nebo freskových maleb získaly pozornost architektů. Díky tomu měl možnost vytvořil několik významných výtvarných děl pro architekturu - velké keramické mozaiky, barevné i leptané vitráže, gobelíny nebo sgrafita.
Práce Jaroslava Bobka poznala veřejnost nejen u nás, ale i na výstavách v Itálii, Německu, Jugoslávii, USA i ve Švýcarsku. Jeho díla jsou zastoupena v řadě českých galerií výtvarného umění i v soukromých sbírkách doma i v zahraničí. Dokonce zasedal i v pražské komisi státní památkové péče a ochrany přírody, pral se vždy o dobrou věc a protestoval proti nepochopení těch, kteří si nevážili památek a děl minulosti. Po roce 1990 byla tato komise zrušena, ale Jaroslav Bobek dál ve svém ateliéru v Dejvicích maloval své obrazy plné lidí. Pracoval téměř až do své smrti v roce 2006.
Dílo Jaroslava Bobka se svou tvůrčí aktivitou zařadila k vážným projevům realistické a smyslově bohaté větve našeho současného umění, které však ponechává divákovi dostatek prostoru pro vlastní fantazii a představivost.