31. října 1839 Vojtěchu Scheinostovi povolena v Sušici výroba zápalek. Poptávka po novém výrobku byla však záhy tak velká, že původně domácí výrobu bylo nutné rozšířit. Scheinost však k tomu neměl dostatek kapitálu a i když o jeho výrobek byl velký zájem, nepodařilo se mu získat půjčku od zámožných sušických měšťanů. Nakonec počátkem 40. let navázal spolupráci s místním obchodníkem Bernardem Fürthem, který po krátkém čase celou výrobu koupil a Scheinost se stal ředitelem výroby. Spojením Scheinostova technického talentu a Fürthova obchodního ducha i dostatku kapitálu byly dány pevné základy tradiční výroby sušických zápalek. Roku 1865 však Scheinost od Fürtha odešel. Osamostatnil se a v bývalém hostinci V Ráji na úpatí Svatoboru založil v Sušici novou sirkárnu, tzv. Hořejší továrnu. Přestože produkce této továrny se s Fürthovou nedala srovnávat, prosperovala i tato druhá sirkárna celkem slušně. Scheinost se orientoval především na domácí trh, ale část produkce byla určena i na vývoz. Když 10. března 1894 Vojtěch Scheinost zemřel, vedli výrobu dál jeho synové Ferdinand a František.
Roku 1903 se i tato sirkárna s celou řadou dalších stala členem akciové společnosti SOLO. ( O osm let později se zbylé sirkárny spojily do akciové společnosti HELIOS, na jejímž vzniku měli velký podíl synové F. Scheinosta, kteří již měli svou továrnu i v Postřelmově. )
První světovou válku i nové společenské a politické poměry po roce 1918 přežily obě sušické sirkárny celkem bez větších problémů. Potíže přinesla až nová zápalková daň v roce 1931 a zejména celosvětová hospodářská krize. V pátek 11. března 1932 se v sušické Hořejší továrně vyráběly sirky naposledy a o den později byla výroba úplně zastavena. Vedení společnosti SOLO se však snažilo najít pro stávající tovární objekt novou výrobní náplň. Investovali značné prostředky do adaptace budov a do nových strojů a v srpnu roku 1933 byla v bývalé Scheinostově sirkárně, pozdějším PAPu, zahájena zcela nová výroba papírových impregnovaných nádobek SOLOKUP a průhledných obalů a nádobek FADUTUB z acetylové celulózy. Inspiraci našli u vídeňské firmy LÖWIT, kde se vyráběly papírové obaly pro nejrůznější použití a z Vídně byly také dovezeny první stroje pro výrobu papírových kelímků.
Provoz této nové továrny zahajovalo pouhých deset zaměstnanců. Sušičtí výrobci však dokázali přesvědčit konzervativní domácí obchodníky i spotřebitele o praktičnosti a účelnosti těchto jednorázových obalů a o širokých možnostech jejich využití v potravinářském, chemickém, kosmetickém i farmaceutickém průmyslu. Poptávka po nových moderních obalech byla záhy tak velká, že bylo nutno velice brzy pořídit nové stroje a výrobu rozšířit. V roce 1938 zde bylo zaměstnáno již přes 400 osob.
Do roku 1939 byl závod PAP součástí podniku SOLO. Během druhé světové války jej řídil Spolek pro chemickou a hutní výrobu. Výroba obalů zde však byla postupně omezena a v posledních válečných letech nakonec zcela zastavena. Stroje byly vyklizeny a v objektu měl Wehrmacht opravnu automobilů. V omezené míře se v tomto období papírové obaly vyráběly v dolní továrně SOLO. Po válce však byla původní výroba nejrůznějších papírových obalů urychleně obnovena a znárodněný podnik byl začleněn do národního podniku Jihočeské papírny. Krátce byl samostatným podnikem a od roku 1958 se stal jedním ze závodů Západočeských papíren Plzeň. Podnik se zmodernizoval, rozšířil o nové provozy, v roce 1968 zavedl další novou výrobu obalů z plastických hmot.
Výroba různých a nám tak dobře známých obalů, kelímků, tácků a pohárků nepřerušeně v této továrně trvá dodnes.