Malba na skle je velice stará technika, při níž malíř vytváří své dílo na spodní rubové straně skla. Proto se v odborné literatuře nazývá podmalbou.
Předchůdce těchto obrázků můžeme sice najít již v antice, v 1. století před naším letopočtem, ale tato technika se začala rozvíjet především ve 14.
století v severní Itálii. V období renesance se začínají ojevovat i větší obrazy malované na spodní straně skla, které byly vytvořeny podle maleb a
grafik význačných umělců své doby. Ze severní Itálie se tato technika rozšířila především prostřednictvím klášterů dále do Evropy. Jedním z
významných center této tvorby se stala za vlády Rudolfa II. i Praha. Z dvorského a šlechtického prostředí se obliba podmaleb rozšířila i mezi
měšťanskými vrstvami. Tento přirozený proces však přerušila třicetiletá válka a následující období. Kolem poloviny 18. století v souvislosti s
nárůstem obliby podmaleb v lidovém prostředí narůstá jejich produkce a výroba lidovým tvůrci. Tento proces byl ovlivněn několika faktory -
především se zlevnila se výroba skla, které se tak stalo cenově dostupné pro širší vrstvy obyvatelstva. Zlepšovalo se i ekonomické postavení
vesnického obyvatelstva, což vedlo i ke zvýšené poptávce po ozdobných a náboženských předmětech. Svou roli sehrálo i hledání nových
odběratelů ze strany provinčních malířů kteří se přizpůsobovali lidovému vkusu a pracovali pro lidový trh. Většina produkce lidových obrázků
na skle probíhala tzv. dílenským způsobem - na výrobě jedné podmalby v jednotlivých fází od překreslování kontur až po závěrečnou malbu
a zarámování hotového výrobku bylo zapojeno několik autorů - malířů, tovaryšů a pomocných sil.
Vznik středisek výroby podmaleb byl podmíněn několika faktory - patřila k nim zejména blízkost skláren vyrábějících tabulové sklo. Výhodou byla
i blízkost poutního místa, kde poutníci zajišťovali odbyt hotových výrobků. V některých oblastech si obyvatelé také museli hledat vedle zemědělských
prací i další doplňkový způsob obživy a tak nikoliv náhodou vznikala střediska výroby podmaleb v méně úrodných oblastech, v nichž se místní
obyvatelé zapojovali nejen do výroby podmaleb, ale i do jejich distribuce a prodeje.
Jednotlivá výrobní střediska byla na našem území rozložena nerovnoměrně a opisovala jakýsi kruh kolem středních Čech. Na oblast bývalého
novohradského panství ( Pohoří ) a přilehlého hornorakouského území ( Sandl ) navazovala řada dílen na Šumavě ( Kvilda ) a v Bavorském lese
( Raimundsreuth ). Tato linie pokračovala přes Domažlicko až k Chebsku. Významná centra vznikla i na severu Čech, zejména v okolí Nového Boru,
České Kamenice a Skalice, dále na Jablonecku a Jilemnicku. Pomyslný okruh uzavíraly dílny v okolí Herálce na Českomoravské vrchovině. Každá z
těchto dílen si v průběhu vývoje vytvořila svůj vlastní specifický styl. Vývoj tradiční lidové podmalby se v podstatě uzavřel koncem 19. století, kdy
dochází ke změně lidového vkusu a podmalby jsou postupně vytlačovány levnějšími a líbivějšími barvotiskovými obrázky. Kromě této skutečnosti k
zániku dílem přispělo i to, že se rušily sklárny vyrábějící tabulové sklo.
V tradičním prostředí zdobily obrázky na skle výklenky Božích muk, zdi venkovských kapliček a kostelíků i venkovská obydlí. Centrem rodinného
života byl roh obytné světnice, v níž stál stůl a jehož stěny byly vyzdobeny podmalbami. Význam tohoto prostoru dokládá i používaný název "svatý
kout". Lidové podmalby na skle byly doménou především katolického obyvatelstva českých zemí. Věřící se k nim obraceli při svých modlitbách,
připomínaly jim návštěvy poutních míst, podmalby symbolizovaly Boží milost. V evangelických domácnostech byla výzdoba a tedy i zastoupení
těchto obrázků střídmější a ve výjimečných případech se obrázky na skle objevily i v židovských domácnostech.