DĚJINY MĚSTA HORAŽĎOVIC

Pod úbočím posledního šumavského výběžku, staroslavné Práchně, kolem níž se vine stříbrná stuha řeky Otavy, jsou patrné už zdáli věže starobylých Horažďovic. Sem zavedli první Přemyslovci své poddané, aby tu z říčního písku rýžovali zlato. Slávů i bídu těch časů připomínají dodnes skupiny hrůbat podél řeky. Z temene Práchně zhlížel na kraj v místech bývalého hradiště kamenný hrad. Hrad na Práchni vznikl pravděpodobně v 11. století jako sídlo správce prácheňského kraje a byl součástí systému tzv. hradské správy přemyslovských Čech. S rozpadem této správní organizace na přelomu 12. a 13. století zapadá však i sláva hradu na Práchni. Roku 1315 jej daroval král Jan Lucemburský jako zpustlý Bavorům ze Strakonic a i když byl hrad částečně opraven a přestavěn , byl obýván jen krátce a po roce 1500 byl definitivně opuštěn. ora Prácheň však dala jméno nejen hradu, ale celému kraji a tento název - kraj Prácheňský nebo jen Prácheňsko - se udržel v povědomí lidu až do dnešní doby.

Když hrad na Práchni ztratil své prominentní postavení, začal se život postupně soustřeďovat do malé trhové osady na úpatí Práchně - do Horažďovic. Osada měla strategickou polohu při řece na obchodní cestě do Sušice a dále do Bavorska. V té době zde vládli Bavorové ze Strakonic, kteří znamenali pro Horažďovice snad nejvíc ze všech panských rodů, které město vlastnily. Bavorové nechali Horažďovice opevnit dvojitými hradbami a hlubokým příkopem. Dodnes dochovaná tzv. Červená brána, součást toho městského opevnění, je druhou nejstarší dochovanou městskou branou v Čechách. Současně nechali Bavorové postavit velký kostel zasvěcený sv.Petru a Pavlovi na náměstí a místech dnešního zámku vystavěli gotickou tvrz. Především však jejich zásluhou povýšil král Václav II. roku 1292 Horažďovice na město.

Čas běžel a strakonické Bavory vystřídali roku 1404 páni z Hradce. S nimi prožilo město období husitských válek, v nichž stálo na straně Jana Žižky. Roku 1452 získali Horažďovice Kocovští z Kocova. Na jejich přímluvu získali Horažďovice od krále Jiřího z Poděbrad roku 1463 první povolení na výroční trh - trh svatohavelský. Z této doby se také dochovala krásně psaná a bohatě iluminovaná kniha městských práv.

Roku 1483 koupili panství Švihovští, kteří zde vládli až do počátku třicetileté války. Bylo to převážně období, kdy se městečko utěšeně rozvíjelo. Nové trhové, celní a mílové výsady podporovaly rozvoj řemesel a obchodu. Ve městě bylo celkem sedm mlýnů, z nichž většina patřila obci. Na radnici seděli konšelé, kteří se řídili knihou městských práv a získali takový věhlas, že i okolní města se v rozsudcích odvolávala do Horažďovic. Půta Švihovský nechal roku 1503 postavit vodovod, kterým se do kašny na náměstí přiváděla voda z Práchně. Roku 1850 vymohl Václav Švihovský na císaři Rudolfovi několik dalších výsad pro město. Především to bylo právo vybírat clo a to nejen na hlavní silnici, ale i na mostě směrem k Frimburku. Dále získaly Horažďovice povolení k pořádání druhého výročního trhu Petropavelského a právo pořádat koňský trh každé pondělí po celé postní období. Mezi zdroje obecních příjmů je třeba také uvést i obchod se solí, kterou horažďovičtí dováželi ze Sušice. Slušný příjem přinášelo i rybářství na obecních rybnících. Důležitou složkou hospodaření byl městský pivovar založený pravděpodobně konce 14. století (zanikl kolem roku 1900 ). Právo várečné mělo tehdy také celkem 51 měšťanů, každý směl uvařit čtyři várky do roka. Také první zmínky o perlorodkách jsou z toho období. Roku 1594 vydal pan Teobald Švihovský tzv. 50 artikulů ( nařízení ), v nichž je kromě jiného stanovena i pokuta za nepovolené chytání perlorodek a vybírání perel ve výši 50 kop grošů. V dalších bodech bylo nařízeno například opravovat cesty kolem města, dodržovat noční klid, vymetat komíny, kvůli požárům stavět domy a štíty z kamene, bylo zakázáno vypouštění kachen na řeku, aby neškodily rybám atd.

Koncem 16. století však byl dosavadní soulad mezi městem a vrchností narušen. Výsady města začaly být postupně oklešťovány a roku 1616 došlo k otevřenému boji, když celá obec odepřela slib poslušnosti novému pánu Ferdinandu Karlu Švihovskému. Konšelé města byli povoláni k výslechu do Prahy a tam byli na Pražském hradě vsazeni do věže, kde byli drženi celou zimu. Ani Ferdinand Karel Švihovský neušel zlému osudu. Jako nekatolík se připojil k povstání českých stavů proti Ferdinandu II. Roku 1619 byly Horažďovice dobyty a téměř vypáleny císařským vojskem generála Buquoie a Karel Ferdinand Švihovský uprchl do Francie, kde brzy zemřel. Panství bylo zkonfiskováno a roku 1622 prodánu Adamovi ze Šternberka. Třicetiletá válka znamenala pro město pohromu, z níž se už nikdy zcela nevzpamatovalo. Během tohoto období byly Horažďovice dvakrát vydrancovány švédským vojskem a dvakrát je zachvátil velký požár, kterému podlehla většina domů ve městě. Těžké časy nastaly i místním nekatolíkům. Z doby protireformace na Horažďovicku proslul neblaze zejména jezuita Albert Chanovský z Dlouhé Vsi. Útěchou snad mohlo být horažďovickým alespoň to, že nová vrchnost, kromě rekatolizace, na ně nebyla příliš tvrdá. Šternberkové obnovili a potvrdili Horažďovickým všechna jejich bývalá privilegia - svobodu prodeje, darování, svobodu živností a obchodu. Bylo také obnoveno právo měšťanů na vaření piva a jeho prodej ve městě. Obec také dobře hospodařila ve svých lesích, vlastnila několik rybníků, cihelnu, pivovar, mlýny a pronajímala obecní parkány hrnčířům a provazníkům k provozování jejich živnosti.

Řemeslo ve městě také kvetlo - v roce 1732 byly v Horažďovicích zastoupeny tyto cechy - řezníci, sladovníci, pekaři, krejčí, kováři, hrnčíři, ševci, mlynáři, truhláři a zámečníci, koželuhové, soukeníci, zedníci, punčocháři, kožešníci, tkalci, ovčáci. Artikule cechu řeznického v Horažďovicích jsou z roku 1583 a sladovníci mají artikule z roku 1666. Problémy byly svého času s pekaři, kterých zde bylo tolik, že se jejich počet musel omezit úředně na dvanáct. Artikule jejich cechu jsou z roku 1724. Nejstarší a s nejkrásnější výzdobou jsou artikule cechu hrnčířského z roku 1488. Stejně honosné jsou i artikule cechu hrnčířských tovaryšů z roku 1588. Hrnčířů bývalo v Horažďovicích hodně a pracovali zde ještě ve 20. století.

Zajímavé je, že Horažďovice dlouho neměly například vlastního kominíka. Tak jako v jiných městech, i zde měli živnostníci vymezena určitá místa k prodeji svých výrobků - v ulici za kostelem byly masné krámy, na náměstí krámy chlebné a Prácheňské ulici se dříve říkalo Zelená - zřejmě podle toho, že tam býval prodej zeleniny. Trhová ulice zase byla určena k prodeji dobytčat během trhů.

Šternberkové drželi Horažďovice téměř sto let ( do roku 1707 ) a těšili se zde velké úctě. Během jejich vlády byl přestavěn a rozšířen zámek, postavena nová radnice, rozšířen klášter a postavena kaple na Loretě. Pak nastalo období, kdy se v Horažďovicích vystřídalo několik vrchností rychle za sebou - hraběnka Filipina z Thunu, Eleonora z Mansfeldu, Václav Maria hrabě z Pöttingu, Löwenstein-Wertheimové. Roku 1800 se ujal panství Jan Bernard Rumerskirch. On i jeho syn Karel byli velcí milovníci přírodních krás a v Horažďovicích po nich zůstalo několik památek odpovídajících idylickému duchu rokoka. S jejich jménem je ale především spojen chov perlorodek v Horažďovicích. Nechali totiž dovést násadu perlorodek z Holandska a založili tak v Horažďovicích jejich plánovitý chov. Roku 1843 prodali panství knížeti Rudolfu Kinskému ze Vchynic a Tetova a tento rod zde sídlil až do roku 1945.

Velký význam pro celý kraj měla v této době stavba železnice z Českých Budějovic do Plzně. Provoz na ní byl zahájen v roce 1868. Horažďovice se, tak jako jiná města, nejprve této stavbě bránily a tak železnice vedla asi 2 kilometry od města. O to důležitější byla pak stavba další tratě přes Horažďovice směrem na Sušici a do Klatov v roce 1888. Spojení města se světem přispělo výrazně k rozvoji obchodu, zakládání továren a různých podniků, byť ne vždy úspěšných. V roce 1872 byl v Horažďovicích postaven cukrovar, ale již po dvou letech zanikl. V prázdné budově zřídil v roce 1879 Samuel Kohn sirkárnu, která byla v provozu pouze do roku 1897. Opuštěný objekt chátral a v letech 1927 - 1930 byl rozebrán na materiál pro stavbu rodinných domků. Do roku 1834 se v Horažďovicích vyráběl v Rosenaurově papírně ruční papír. V roce 1834 byla papírna přestavěna na mlýn. Roku 1889 postavili podnikatelé Fürt a Gans u řeky novou papírnu, kde se vyráběl papír ze slámy. Podnik však za několik let vyhořel a nebyl už obnoven. Noví majitelé objektu - Steiner, Friedler a Geschmay v něm zřídili škrobárnu. Po mnoha rekonstrukcích, přestavbách a modernizacích pracuje tento podnik dodnes. Ve městě pracovalo celkem šest mlýnů. Obec vlastnila cihelnu za městem a druhá cihelna patřila statkáři Naxerovi. U Jarova bývalo přístaviště pro vory a Zářečský mlýn byl v druhé polovině 19. století přeměněn na pilu, která patřila Čenkovi Bubeníčkovi a zpracovávala především dříví plavené po Otavě. Dříví z okolních lesů se zpracovávalo na Maškově pile postavené v roce 1910. Na náměstí sídlila firma bratří Münzů, kde se vyráběl ocet a především žitná pálenka, tzv.Münzovka. Určitou zajímavostí v podnikání bylo zahradnictví Josefa Kandra založené v roce 1880 na poli proti nádraží. Josef Kandr se věnoval pěstování růží, za něž získal na různých výstavách řadu ocenění a medailí.

Osudy Horažďovic jsou také spojeny s celou řadou vynikajících osobností, které se zde narodily, nebo zde alespoň nějaký čas žily. Například jedna z legend říká, že se zde narodil pozdější český král Jiří z Poděbrad. Roku 1607 se zde narodil významný lékař a filozof Jan Sofronius Kozák. Dále můžeme jmenovat kněze, národního buditele a spisovatele Romana Voříška, botanika Františka Celerina, básníka a dramatika Bernarda Guldenera, zakladatele českého hasičstva Matěje Mayera, cestovatele Richarda Štorcha. Prácheňský hřbitov je také místem posledního odpočinku spisovatele Oty Pavla a významného regionálního historika Karla Němce. Z celé galerie postav jmenujme nakonec dvě nejznámější a nejvýznamnější. První je vynikající houslový pedagog Otakar Ševčík, který se zde narodil roku 1852. Druhou osobností je slavný český rytec a grafik Václav Hollar.On sám se zde sice nenarodil, ale pocházel odtud rod Hollarů . Otec Václava Hollara se přestěhoval do Prahy a tam roku 1600 získal šlechtický titul a erb s přídomkem “z Práchně”. Během svého dlouhého života v cizině jej užíval i jeho syn Václav. Hlásil se tak k rodišti svých předků a k místu, kde se odehrávaly počátky jihočeských dějin - k Práchni. K té Práchni, kde se v dobách nebezpečí lid skrýval za pevnými hradbami hradiště a kde stojí devátý křesťanský kostelík v Čechách podle legendy vysvěcený prý samotným Metodějem. O významu Práchně v našich dějinách svědčí i to, že kvádr z prácheňské ruly je uložen mezi základními kameny Národního divadla v Praze. A s osudy Práchně jsou spojeny i osudy Horažďovic.


© Zdeňka Řezníčková

zpět