Desková šaráda

Příběh zřejmě nejčastěji odhalované pamětní desky v Česku

Deska oslavovaná

Psal se 6. květen 1945. Půl hodiny po poledni se západočeská Sušice konečně dočkala. Na náměstí vjíždí parlamentář a první tank 4. pancéřové divize armády Spojených států amerických, které velí generálmajor William A. Hoge. Obrněnci v posledních hodinách svůj postup zrychlily, když jim do blízkých Petrovic vyjeli v ústrety představitelé revolučního národního výboru města Sušice s upozorněním, že městu hrozí nebezpečí od oddílů SS. Ty se shromáždily u městské elektrárny a sušického nádraží. K ozbrojenému střetu nakonec nedojde, Němci před Američany kapitulují a Sušice může po letech nesvobody opět volně vydechnout. O rok později se sušičtí rozhodnou americké armádě poděkovat. Poděkování je upřímné a s ročním odstupem i smutné. Řada osvoboditelů Sušice totiž po ukončení války v Evropě odjíždí bojovat do Tichomoří a definitivního konce druhé světové války se nedožije. Dopisy adresované ze Sušice americkým kamarádům za mořem své adresáty už nikdy nenajde. Proto se sušičtí rozhodnou odhalit svým osvoboditelům pamětní desku s jednoduchým textem: Na paměť osvobození města 4. pancéřovou divizí 3. americké armády dne 6. května 1945. Město Sušice. Pod českou větou je ta samá v angličtině, deska je se vší parádou odhalena 6. července 1946. V tu chvíli nikdo netuší, že desku čeká neuvěřitelná kalvárie, která skončí až po čtyřiačtyřiceti letech.

Deska nenáviděná
Deska totiž brzy začíná vadit. Nový režim po roce 1948 připouští pouze osvobození Československa Sovětskou armádou. I v Sušici slyšelo mnoho lidí „oficiální verze" o tom, že Sušici osvobodili také sovětští vojáci, kteří zrovna nafasovali americké uniformy. Deska tyto historky zpochybňuje a musí pryč. Pokud pamětníkům paměť skutečně slouží, stalo se tak v roce 1951. Deska je ze zdi městského muzea na náměstí odstraněna a až do roku 1968 se neděje vůbec nic. Jaro toho roku voní volností a jak jinak ji lépe vyjádřit, než znovuodhalením desky! Pravda zvítězí! Šestého května je náměstí narvané, že by špendlík nepropadl. Slavnostní projevy, hudba - deska děkující americké armádě je snad ještě slavnostněji než před lety opět odhalena. Tentokrát vadí už po několika měsících, ale režim ji nechce odstranit jen tak a blamovat se před občany. Vymýšlí důvěryhodný důvod. Najde jej v roce 1972. Jednoho rána vidí kolemjdoucí na muzeu tak jako každý jiný den desku. Ale ouha! Při bližším ohledání zjistí, že není kovová ale mramorová a co především: je na ní zcela jiný text! Ten praví: Zde byla umístěna pamětní deska připomínající účast armády USA v boji proti fašismu ve 2. světové válce. Byla sejmuta na protest proti brutální agresivní válce americké armády proti vietnamskému lidu. V Sušici 1972. A hotovo. Důvod pro odklizení desky byl nalezen v pravý čas, Američané se stáhli z Vietnamu už napřesrok. Sušický mír vydržel tentokrát až do roku 1980.

Deska bojující
V dubnu dostávají úřady tento opovážlivý dopis: Vážení! Vzhledem k tomu, že se blíží 35. výročí osvobození ČSSR Rudou armádou, rádi bychom vzpomněli na americké vojáky 4. pancéřové divize, kteří přinesli svobodu našemu městu. Jako sušičtí občané chceme tímto požádat o navrácení pamětní desky na budovu městského muzea. V Sušici dne 10. dubna Pod peticí jsou podepsáni Petr Hrach a Michal Černega a dalších téměř sto padesát převážně sušických občanů. Sled dalších událostí stroze dokumentuje nezávislá knihovna Libri prohibity. Její pracovník Jiří Gruntorád v dokumentech listuje: „Signatáři petice byli nuceni, aby své podpisy odvolali. Hrozilo se jim ztrátou veškerých odměn, nedostali náhradní volno, nemohli si vybrat dovolenou v termínu, kdy potřebovali. Někteří lidé ztratili práci nebo ji nemohli získat, další člověk byl vyloučen z KSČ. V dalších letech řada signatářů musela opustit republiku a vystěhovat se. Dodnes žijí především v Rakousku nebo Austrálii." Jedním z těch, kteří odejít odmítli, byl spoluautor petice Petr Hrach, který dodnes žije v Sušici. Po letech vzpomíná: „My jsme se tehdy od úřadů oficiálně dozvěděli i důvod, proč se deska na muzeum vrátit nemůže. Američané prý totiž Sušici neosvobodili, ale obsadili. A navíc úřady také nemohou souhlasit se současnou politikou USA. Vracet se tedy nebude nic a věci zůstanou tak, jak jsou." Nezůstaly. Deska, vymlouvající se na americké angažmá ve Vietnamu, působila začátkem osmdesátých let tragikomickým dojmem a ve světle pokračujících protestů spíše dráždila, než aby - jak její autoři chtěli - uklidňovala zjitřené emoce. Vždy v květnu zástupci americké ambasády kladli k budově muzea květiny, přihlížejícím občanům rozdávali do té doby nevídané česko- americké odznáčky, samolepky s nápisem Voice of America a další podobné suvenýry. Historie si zkrátka dělala, co chtěla, kráčela si svoji cestou. Proto bylo zapotřebí opět zareagovat. Americko-vietnamská deska zmizela stejně neočekávaně, jako se na muzeu objevila. Stejně neočekávaně se na jejím místě objevila deska další, a tak není divu, že celá Sušice se běžela podívat na ten zázrak. Nová deska je poučila: Na paměť českého malíře Maxmiliána Pirnera profesora pražské AVU narozeného 13. 2. 1845 v Sušici. Sušičtí žasli. Ti vzdělanější sice reptali, že se Mistr nenarodil v roce 45 ale 54 a že se snad měl narodit ve vesnici poblíž Sušice, ale co na tom. Deska visela a tvářila se, jakoby na muzeu visela odjakživa. Život v Sušici plynul dál jako voda ve zlatonosné Otavě až do roku 1988. To už bylo cítit, že v politice tají ledy. Cítila to i nová petice, jejíž text se opět zachoval v knihovně Libri prohibiti: Žádáme ONV v Klatovech o navrácení pamětní desky připomínající účast americké armády při osvobozování města Sušice na její původní místo - průčelí sušického muzea, odkud byla i přes nesouhlas mnoha občanů v roce 1972 odstraněna. …Máme za to, že vzhledem k nespornému historickému faktu osvobození města Sušice americkými vojsky, je věcí prosté slušnosti nenechat tuto skutečnost upadnout v zapomenutí. Žádost už podepsalo 448 občanů a zdaleka ne jen ze Sušice, na prvním místě opět Petr Hrach. Většina jeho kamarádů sice už byla v zahraničí, ale deska se stala symbolem, za jehož náv rat svým podpisem bojovali například i Václav Benda, Petr Uhl, Stanislav Devátý nebo dnešní novinářka Petruška Šustrová. Ta na tehdejší časy vzpomíná: „Lidi uráželo, že se ve školách falšovala historie a chtěli povědomí o dějinách napravit za každou cenu. Stáli si za svoji pravdou i přes rizika, která tento postoj s sebou nesl."

Deska znovuzrozená
Z roku 1988 byl už jen skok k listopadu 1989. Perzekuce za snahu o navrácení desky už ztratily na síle až se po 17. listopadu plynule změnily v blahořečení za zásluhy. Jejich vyvrcholením byl 22. prosinec 1989. Hádáte, co se stalo? Správně! Na průčelí sušického Muzea Šumavy byla do třetice (a doufejme, že naposled) odhalena původní pamětní deska, připomínající účast amerických vojáků na osvobození Sušice. Ředitelka muzea Zdeňka Řezníčková k tomu dodává: „Ta pravá deska měla velké štěstí, že se nikdy neztratila nebo nebyla zničena. Vždy visela na muzeu a když musela dolů, tak ji lidé vždy do muzea schovali a tam čekala na lepší časy. Měla štěstí, že se jich dočkala." Po celé minulé desetiletí už tedy deska plnila své povinnosti. Vzdávala hold osvoboditelům a byla středobodem květnových oslav ve městě. Sušická starostka Jiřina Rippelová vidí optimisticky i její budoucnost: „Navázali jsme na poválečnou tradici a výročí si každoročně připomínáme. Při kulatých výročích tu vítáme i zástupce americké ambasády a Military club spanilou jízdou historických džípů symbolizuje příjezd Američanů do Sušice." Vítězové zápasu o historickou pravdu se zachovali milosrdně i k poraženým. Pirnerova deska byla citlivě vyjmuta, chybný údaj opraven a deska byla znovu instalována na jeden z domů na náměstí. Zachovala se i americko-vietnamská deska. Jako historický svědek snahy o zachování pravdy odpočívá tam, kde má. V depozitáři sušického muzea.



© Přemysl Čech, ČT
zpět