Předválečné opevnění na Šumavě
Po první světové válce vzniklo na území bývalé rakouskouherské monarchie několik nových tzv.nástupnických států, mezi nimi i samostatná Československá republika.
S ohledem na zvláště nepříznivou strategickou polohu nového státu i na další politický vývoj ve střední Evropě se země musela brzy velice vážně zabývat obranou své samostatnosti.
Československo tehdy hraničilo většinou se státy které rozhodně nebylo možné označit za přátelské. Proti případnému útoku musela být zabezpečena hranice s Německem,
Maďarskem a Rakouskem, od druhé poloviny 30. let dokonce i s Polskem. Z celkové délky 4120 km mohlo zůstat nechráněných pouze 200 km společné hranice s Rumunskem.
Mezinárodní situace se začala přiostřovat zejména v roce 1933 po nástupu Adolfa Hitlera k moci. Česká politická scéna reagovala okamžitě. Při obhajobě samostatného státu
však nebylo možné spoléhat jen na diplomatické prostředky. Materiální části úkolu se velmi dobře zhostil zbrojní průmysl, jehož výrobky se staly žádaným artiklem i na světových trzích.
Zároveň se zbrojní výrobou musela i armáda řešit problém strategie při případném útoku a stanovit způsob obrany naší samostatnosti.
V roce 1934 přijala ČSR za svou defenzivní doktrínu francouzského vzoru. Strategická obrana, kterou mělo Československo vést proti svým nepřátelům, měla být v následujících letech
usnadněna vybudováním stálého opevnění. K výstavbě pohraničních opevnění mělo Československo dostatek schopných stavebních firem a také dobrou surovinovou základnu.
Pro stavbu opevnění hovořil i poměrně plochý reliéf západní poloviny státu, který by překonání pohraničních hor nekladl útočníkovi do cesty vážnější překážky. Protože za
nejnebezpečnějšího protivníka bylo již tehdy jednoznačně považováno Německo, počítalo se soustředěním hlavních sil československé armády v českých zemích, zatímco na
Slovensku měla být dislokována pouze menší část jednotek.
Opevňování Československa bylo zahájeno v roce 1935 výstavbou izolovaných pěchotních srubů, ale již v následujícím roce se začal náš pevnostní systém dělit podle typů
budovaných objektů na dva rozdílné druhy, které se od sebe lišily konstrukcí, výzbroji a úkoly, které měly plnit. Na jedné straně to byly objekty těžkého opevnění ( TO ) -
dělostřelecké tvrze vyzbrojené těžkými kulomety, děly a minomety a na straně druhé objekty lehkého opevnění ( LO ) - malé železobetonové pevnůstky s převážně kulometnou výzbrojí.
Také jihozápadních Čech se týkalo vybudování několika úseků tohoto opevnění. Nebezpečí nenadálého útoku přes Šumavu však bylo do jisté míry tlumeno přírodními podmínkami
příznivými pro obranu - hraničních horských přechodů nebylo mnoho, síť komunikací byla velmi řídká a kromě toho byla vhodná spíše pro zemědělské potahy a ne pro tanky a těžké
nákladní vozy. Z těchto důvodů bylo západočeské pohraničí v rámci opevňovacího plánu schváleného vládou v roce 1936 zařazeno až do předposlední etapy výstavby. Přesto bylo
již v témže roce plánováno zabezpečení hlavních komunikací na západní hranici několika desítkami pěchotních srubů. Těžké opevnění mělo procházel mezi Železnou Rudou a Klínovcem
a mělo přehrazovat důležité komunikace formou uzávěr. Během léta a podzimu 1936 bylo mezi Železnou Rudou a Tachovem vytyčeno asi 58 srubů a dalších 100 srubů mezi Tachovem
a Klínovcem. Další objekty TO byly plánovány u Svaté Kateřiny, Hyršova a Všerub, Maxova, České Kubice a Capartic. Pěchotní sruby byly vytyčovány v těsné blízkosti státní hranice a
jejich výstavba měla být zahájena na jaře roku 1937. Na scéně se však objevil nový typ lehkého opevnění vz. 37 a tak bylo od plánovaných prací upuštěno. Nová linie obrany už počítala
právě s levnějšími objekty vz.37 a na rozdíl od dříve plánovaných objektů TO byla projektována hlouběji ve vnitrozemí. Již v roce 1937 byly veškeré důležité komunikace v šumavském
prostoru zajištěny nesouvislými uzávěry objektů vz. 37, tzv. řopíků 1) . Základní typ objektu vz.37 se dvěma bočními střílnami byl vlastně zmenšeninou objektů těžkého opevnění, které
se stavěly výhradně v liniích na principu vzájemné ochrany bočními palbami. Pevnůstka byla k nepříteli obrácena čelní stěnou bez střílen, která byla navíc chráněna vrstvou kamene a
zemním záhozem. Čelní zeď byla prodloužena do ochranných křídel, které při pohledu zepředu zakrývaly střílny a nutily útočníka, aby vstoupil do palebné čáry. Síla čelní stěny objektu
vz. 37 se pohybovala od 65 do 120 cm, stropu od 45 do 100 cm a týlové stěny od 40 do 80 cm. Střílny byly tvořeny ocelolitinovými rámy s čepy na uchycení lafetace. Lafetace umožňovala
kromě přesné střelby i nepřímé zaměřování, s jehož pomocí bylo možné vést palbu i za tmy či mlhy. Výměnu zkaženého vzduchu zajišťoval ruční ventilátor a pozorování okolního terénu
umožňovaly speciální zrcátkové periskopy ve stropě objektu. Obranu objektu umožňoval i šikmý granátový skluz pro spouštění ručních granátů umístěný vedle vchodu. Pevnůstka
rozdělená na dvě střelecké místnosti byla vyzbrojena dvěma kulomety a posádku tvořilo 7 mužů ( typ A, B ). Později byly vyprojektovány objekty jednostřílnové se 4 obránci ( typ D a E ).
Typ C byl určen pouze pro kulometčíka s jedním pomocníkem a v podstatě šlo o vybetonované polní postavení se střechou z vlnitého plechu a s malou odolností.
Šumavské uzávěry z objektů vz.37 byly budovány jako uzlové body odporu, ale nebyly schopny dlouhodobějšího odporu. Probíhaly zhruba v linii Malechov - Vrhaveč - Velhartice -
Annín - Kubova Huť - Libínské Sedlo a jejich úkolem bylo především zdržet nepřítele a poskytnout tak čas pro aktivaci bojových složek ve vnitrozemí.
Opevňovací program na rok 1938 přinesl pro opevňování Šumavy zásadní změnu - opevnění mělo být doplněno do souvislé linie schopné dlouhodobé obrany, v prostupném terénu dokonce
o dvou sledech objektů LO. Nově navržená linie měly probíhat ve vzdálenosti 10 - 30 km od hranice a měla maximálně využívat již existujících uzávěrů z roku 1937. V letech 1937 - 38 bylo
na úseku Klatovy - Český Krumlov zadáno celkem 785 řopíků. Z tohoto plánovaného počtu se do obsazení pohraničí podařilo vybudovat 420 objektů. Výstavbu opevnění prováděly státně
spolehlivé civilní firmy, které byly vybírány konkurzem. Během výstavby i po dokončení objektů bylo přísně zakázáno fotografování. Většina dochovaných dobových fotografií byla pořízena
německými fotografy až po záboru Sudet.
Současně se stavbou opevnění se v roce 1938 navrhovala i výstavba permanentních překážek. Do mobilizace byly však zadány jen dva úseky, které byly nejvíce ohroženy - první úsek
v okolí Klatov zadaný 14. září 1938 mělo tvořit 13.160 m protipěchotních a 10.620 m protitankových překážek.Vybraná firma měla k dispozici necelé tři týdny, během nichž z celkového
počtu 4.601 vyrobených betonových hranolů s armováním k upevnění ostnatého drátu jich bylo rozvezeno do určeného terénu 419 a z 296 těžkých rozsocháčů jich firma smontovala
a v terénu rozmístila asi polovinu.
V druhém sousedním úseku kolem Velhartic, který byl zadán 26.září 1938, mělo být vybudováno 10.400 m protipěchotních a 10.500 m protitankových překážek. Do mnichovské krize
se z tohoto úseku podařilo připravit jen 200 m pěchotních a 63 m protitankových překážek.
Návrhy na trasy překážek ve zbývajících úsecích šumavského opevnění se již nestihly schválit a pro jeden z úseků se nestihl vypracovat ani návrh.
Po vyhlášení mobilizace zaujala armáda obranné pozice, v místech chybějících a nedostavěných řopíků byly narychlo budovány improvizované kryty, síť zákopů a pozorovacích a
kulometných stanovišť. Komunikace byly uzavírány přenosnými rozsocháči, nebo konstrukcí z mohutných klád a balvanů. Přehrazení komunikací v těsné blízkosti hranice se
vybudovalo již v roce 1936. Místní cesty byly zataraseny řadami zabetonovaných kolejnic, ocelovými závorami a betonovými zídkami, které nutily projíždějící vozidla snížit rychlost
jízdy. Na Šumavě byly takto zabezpečeny přechody Folmava, Všeruby, Sv.Kateřina, Železná Ruda, Bučina, Strážný, Nové Údolí, Zvonková a Kyselov. Řopíky z roku 1937 byly
kompletně dokončeny a vybaveny. Objekty z roku 1938 nebyly na mnoha místech dokončené a tak byly tam, kde to bylo možné, připraveny k improvizované obraně.
V útočných plánech německého velení hrál šumavský prostor důležitou roli. Rychlý úspěch takového úderu byl však nejistý, protože útočící jednotky by musely prorazit několik
pásem vesměs již dokončených linií lehkého pevnění a svou roli by zcela jistě sehrály i těžko průchodné šumavské terény. To znamená, že zde nepřicházelo v úvahu masové
nasazení tankových útoků ani rychlé přesuny motopěchoty. Navíc na konci září 1938 byly čs. jednotky na svých pozicích připraveny na německý útok a při jejich odhodlání k rozhodné
obraně by byl postup německé armády zcela jistě doprovázen velkými ztrátami na straně útočníka. Z dlouhodobějšího hlediska však bylo jasné, že pozdější ústup čs. jednotek z tohoto
prostoru by byl nevyhnutelný, protože útočník zde mohl postupně nasadit až trojnásobný počet vojáků a měl také zcela jasnou převahu v technice, zejména v tancích a protitankových
kanónech.
Mnichovskou kapitulací však čs. opevnění pozbylo jakéhokoliv smyslu. Československo bylo zbaveno přirozených horských hranic a opevnění Šumavy se z velké většiny ocitlo na
zabraném území - z dokončených 420 pevnůstek to bylo 257.
Ihned po záboru byly naše lehké objekty podrobeny důkladnému studiu, trhacím zkouškám a postřelování kulomety a děly. Všechny tyto zkoušky potvrdily kvalitu použitého materiálu.
Opevnění, které zůstalo na území na území okleštěné ČSR ( pozdějšího Protektorátu ) u Klatov, částečně na Sušicku, Prachaticku a poblíž Přísečné, bylo za obrovské spotřeby trhavin
zlikvidováno v létě roku 1939 z obavy, aby nebylo využito v případném protiněmeckém povstání. Zachovaly se pouze objekty, které se nacházely v blízkosti obytných budov, komunikací
nebo např. elektrického vedení. Tyto pevnůstky byly alespoň znehodnoceny zasypáním a zabetonováním. Na Klatovsku byl takto na území mimo Sudety uchráněn pouze jediný řopík
u bývalého hostince v Loučové na Sušicku. Zničené objekty byly v dalších letech dále odstraňovány - dalšími odstřely se z nich postupně dobývalo kvalitní armování a betonová drť
se používala na zpevňování cest. Z mnoha řopíků tak dnes můžeme najít jen jámy s betonovou drtí a zbytky záhozu v lesních porostech.
Podrobný popis československého opevnění vyšel v Německu knižně v roce 1941 v rámci jednotně graficky upravené řady tzv. "Denkschriftů", které vydávalo oddělení pro vyhodnocování
cizích stálých opevnění ustanovené u Vrchního velitelství pozemního vojska. Tyto "Denkschrifty" popisovaly opevňovací systémy nejrůznějšího druhu, velikosti a provedení, s nimiž se
v letech 1939 - 1941 setkávala německá armáda v okupovaných státech.
Určitou zajímavostí, o níž zatím není mnoho informací, je opevnění česko-německé hranice v Bavorsku. Výstavba linie, zvané Die Bayrisch-tschechische Grenzstellung ( BTG ), byla
započata v roce již 1935, kdy zde bylo vybudováno několik desítek objektů. Jednalo se o prakticky stejné typy pevnůstek, jaké byly budovány na hranicích s Francií a Polskem. Šlo o
jedno či dvoustřílnové objekty spojené s úkrytem pro družstvo pěchoty. V letech 1936 -37 byly navíc v málo prostupných lesích u důležitějších křižovatek a při silnicích budovány tzv.
blockhausy - opevněné strážnice opatřené betonovými střílnami a doplněné plošinami pro umístění protitankových kanónů. Důvodem opevňování bavorské hranice byla zřejmě
původně obava z možného společného útoku Československé a Francouzské armády a jednalo se vlastně o jakousi protiváhu v té době budovaného západního valu. S tím, jak rostla
síla wehrmachtu, byl však tento útok stále nepravděpodobnější. Na podzim roku 1938 se opevnění v této oblasti stalo zcela zbytečné a krátce na to se počalo s jeho likvidací s takovou
důkladností, že se prakticky nic nedochovalo.
Opevňování Šumavy však pokračovalo i po roce 1945. Ihned po válce byly například v okolí Železné Rudy stavěny dřevozemní kulometné objekty doplněné často o minová pole.
V poválečných letech také armáda provedla evidenci zachovaných objektů a na konci padesátých let přistoupila k aktivaci opevnění na jižní a jihozápadní hranici. Vnitřky byly vyklizeny
a vybíleny, bylo instalováno vnitřní vybavení částečně z předválečných zásob a částečně nově vyrobené. Na exponovaných místech byly řopíky opatřovány tzv. protiatomovou úpravou -
byl doplněn týlový zához a přistavěna nová prefabrikovaná vstupní šachta, která zvyšovala odolnost proti tlakové vlně. Na Šumavě je touto úpravou poznamenána většina objektů.
Úpravy však byly z hlediska posádky značně problematické - vchodová střílna a ústí skluzu pro ruční granáty byly zaslepeny, nasávání čerstvého vzduchu při uzavření nově osazených
protitlakových dveřích nebylo možné a také nově vyzděný cihlový větrák by pravděpodobné tlakové vlně neodolal. Bez možnosti výměny zkaženého vzduchu by posádky objektů byly
nuceny po několika výstřelech přerušit boj.
Betonové plochy, které nekryl zához, byly opatřeny novým maskovacím nátěrem. Ten byl však zhotovován z práškových vodouředitelných barev a tak velice brzy docházelo k jeho smytí -
na rozdíl od předválečných barev, které jsou na některých objektech patrné dodnes a to v původních odstínech. Kvůli maskování byly také na některé pevnůstky, zejména v blízkosti
komunikací, stavěny dřevěné makety obytných budov, které působily celkem věrohodným dojmem.
Aktivované pevnůstky udržované armádou až do roku 1990, byly plně bojeschopné a okamžitě připravené k obraně. Problém byl ovšem v tom, že tím, že část předválečného opevnění
byla zničena a část nedostavena, nebyly některé útočné směry vůbec kryty. Daleko důležitějším faktem, který tehdejšímu čs. velení unikal, bylo však to, že od roku 1938 doznala útočná
taktika značných změn.
V padesátých a v sedmdesátých letech byla na Šumavě postavena navíc celá řada nových bojových objektů. Tyto objekty nebyly stavěny v linii, ale vždy osamoceně. Chránily většinou
důležité komunikace a někde částečně doplňovaly i původní linie LO vz.37. Byly stavěny objekty pro kulomety, pancéřovky i objekty pozorovací a také jejich provedení bylo různé -
dřevěné, prefabrikované i monolitické. Objekty byly většinou doplněny o prefabrikované vstupy, které měly zcela stejnou konstrukci, jako tomu bylo u reaktivovaných řopíků.
Éra opevňování Šumavy po roce 1990 snad již definitivně skončila.
1) Řopík - lidové pojmenování československého objektu lehkého opevnění vz. 37, které vzniklo zdrobnělinou zkratky ŘOP - Ředitelství opevňovacích prací, jež v letech 1935 - 38 řídilo
výstavbu pevnostního systému ČSR.
Použitá literatura a prameny:
1) Denkschrift. Pamětní spis o česko-slovenském stálém opevnění. Edice PEVNOSTI, 2000
2) Hřídel Karel, Lášek Radan: Opevnění z let 1936 - 38 na Šumavě. Edice PEVNOSTI, 1997
3)Kupka Vladimír, Čtverák Vladimír, Durdík Tomáš, Lutovský Michal, Stehlík Eduard: Pevnosti a opevnění v Čechách, na Moravě a ve Slezsku, nakl. LIBRI Praha, 2000
4) Opevnění jižních a jihozápadních Čech z let 1936 - 38, Muzeum Šumavy Sušice, 2001
5) www.ropiky.net
© Zdeňka Řezníčková
zpět