Od nepaměti nerozlučně k sobě patřily Šumava a les. A když se dřevo stalo vyhledávaným materiálem, staly se lesy pro celý kraj doslova požehnáním. Je až neuvěřitelné, co vše dokázaly šikovné ruce zdejších obyvatel ze dřeva vyrobit a kolik tváří tak les vlastně měl. Dřevo se plavilo po řekách na vzdálené trhy, bylo nezbytné při výrobě skla, ze dřeva si lidé stavěli domy, vyráběli nábytek, nádoby, nejrůznější součásti nástrojů, dřevo se stalo také hlavní surovinou některých místních podniků, které zajišťovaly obživu řadě rodin - například sušické sirkárny. První oheň dal podle pověsti lidstvu Prométheus. Už primitivní národy dovedly rozdělat oheň třením suchých dřev, později křesáním křemene do hubky nebo troudu. S tím vystačilo lidstvo až do konce 18. století. Nastupující průmyslová revoluce vyžadovala něco nového. První třecí zápalky, tzv. congrevské, dostaly jméno po vynálezci světelných raket, generálu Congrevovi. Vyrobil je anglický lékárník John Walker v Londýně ve dvacátých letech 19. století. Zapalovaly se protažením mezi skelnými papíry.O deset let později se objevily první zápalky fosforové. Ve své laboratoři je vyráběl také vídeňský lékárník Štěpán Römer. V laboratoři lékárníka Römera připravovala hořlavou směs jeho paní. S tajemstvím této výroby se zde seznámili dva mladí lidé - Marie Urbancová, která pomáhala při přípravě hořlavé směsi a truhlářský tovaryš Vojtěch Scheinost, který na svém vandru světem dospěl až k lékárníku Römerovi, aby mu hobloval dřívka na zápalky. Do zcela prozaické historie zápalek vstoupil romantický prvek - láska. Oba mladí lidé později společně odešli do Vojtěchova rodného města Sušice, zde se již jako manželé usadili a na základě získaných znalostí sami začali s výrobou zápalek. A tak na počátku světoznámé sušické zápalky byla vlastně malá průmyslová špionáž.
Sušice byla v tu dobu zapadlým a odlehlým městečkem. Ruch na Zlaté stezce už dávno odezněl a obyvatelům se zde, ani výše v horách Šumavy, nevedlo právě nejlépe. Když sušický magistrát jmenoval Scheinosta 31. října 1839 výrobcem zápalek, dal tak lidem novou možnost výdělku a městu založení nové tradice. S výrobou začali manželé Scheinostovi ve vyhořelém domě uprostřed náměstí za radnicí. Zpočátku pracovali až dvacet hodin denně, aby vyrobili první zápalky, prodávané pak příležitostně na trzích a poutích. Záhy však byla poptávka tak velká, že bylo nutné výrobu rozšířit. V primitivních podmínkách byly zaměstnány celé rodiny i s dětmi. Již počátkem 40. let Vojtěch Scheinost navázal spolupráci s místním obchodníkem Bernardem Fürthem, který po krátkém čase celou výrobu koupil a Scheinost se stal ředitelem výroby. Jeho technický důvtip a Fürthův obchodní duch se sloučily, aby slavily úspěchy významu už zdaleka nejen regionálního.Nejstarší písemné doklady o této spolupráci jsou z roku 1842, ale je pravděpodobné, že ve skutečnosti začala již o rok dříve. Povolení k tovární výrobě zápalek získal B.Fürth roku 1843. Zároveň začal pomýšlet na stavbu nové továrny, protože jednotlivé části výroby byly rozmístěny na mnoha místech ve městě. Například v bývalém hostinci v Ráji byla kancelář, v sále se hobloval drát,na chodbě a půdě se vázaly svazky, ve světničce byla laboratoř, v kuchyni se sířila dřívka, ve stodole byl sklad dřeva. Ve Fürthově domě čp. 130 se dělaly bedničky a ve sklepě byl sklad. V jiném domě se zhotovovaly a upravovaly krabičky, jinde byly sklady surovin a ve Votrubově cihelně se vyráběl fosfor. Nová továrna byla postavena do konce roku 1844 a poskytla zaměstnání celkem 244 osobám. V roce 1847, kdy zde bylo zaměstnáno již 350 osob, byla rozšířena o další křídlo. Fürth se stal mocným člověkem, a přestože doma nebyl jako židovský obchodník příliš v oblibě, získává podporu úřadů a sušického magistrátu, který při každé příležitosti zdůrazňoval význam a užitečnost jeho podnikání především právě to, že poskytuje místním lidem práci. Důležité bylo také to, že Fürth používal ve své výrobě téměř výhradně domácí suroviny a to, že sám začal vyrábět i fosfor, který se jinak dovážel za vysoké ceny ze zahraničí. Tím se výroba zápalek velmi zlevnila. Od počátků pronikaly do výroby zápalek jednoduché stroje a nástroje. Patří mezi ně například nejstarší stroje zkonstruované podle Scheinostova návrhu - zasouvací stroj pro máčení dřívek do zápalné hmoty či stroj na výrobu kulatých krabiček. Dřívka se zhotovovala pomocí speciálních hoblíků, řezala se na jednoduchém stroji, ale máčení dřívek do zápalné hmoty a vyndávání dřívek z rámů bylo ještě dlouho ruční záležitostí, stejně jako plnění krabiček a jejich balení. Nastupují také první složitější stroje, výroba se úspěšně rozvíjí a obchodní úspěchy jsou ještě pronikavější. Nové rozšíření výroby znamená období nové konjunktury - dokladem úspěchů jsou diplomy a čestná uznání sušickým zápalkám.Bernard Fürth byl skvělý obchodník, kromě trhů evropských získal záhy řadu trhů v zámoří a Orientu. Roku 1849 Bernard Fürth umírá. Značka Bernard Fürth se však udržela v názvu firmy a na zápalkových nálepkách i po jeho smrti, kdy výrobu převzali a nadále rozvíjeli jeho dědicové - syn Daniel a později dva vnuci Bernard a Ernst. Do výroby zápalek nepřímo vstoupily i ženy. Občas se totiž říká, že zásluhu na vzniku slavné sušické zápalky měly především tři ženy - žena vídeňského lékárníka Römera, která pečlivě připravoval zápalnou směs, žena Vojtěcha Scheinosta, která se tomuto umění dobře naučila a konečně žena Bernarda Fürtha, která svého muže v počátcích podnikání v tomto oboru výroby podporovala. A tak není zřejmě divu, že portréty žen a dívek se staly vedle známého motivu klíče, nůžek či doutníků na nálepkách slavných sušických zápalek tak častým a dodnes nepřekonaným námětem.
V 60. letech 19. století se Vojtěch Scheinost osamostatnil a založil v Sušici druhou sirkárnu, jejíž úspěchy sice nebyly tak veliké jako u Fürtova podniku, ale i tato nová sirkárna velmi slušně prosperovala .Přestože v tu dobu roste počet nových sirkáren v blízkém okolí i v celých Čechách, není sušické sirkařství konkurencí ohroženo. Rychlým zaváděním strojové výroby a zvyšováním výkonů úspěšně soutěží na všech trzích. Jsou nakupovány nové stroje a z Fürthova podniku vyrůstá největší sirkárna v Rakousko - Uhersku a mimo švédské podniky i největší na světě. Do konce století ovládají sušické zápalky trhy blízkého Východu, Indie, Číny, Afriky, Ameriky i Austrálie, a to zvláště díky pohotovému zavedení výroby bezpečnostních zápalek, zvaných ,,švédské" po svém původním výrobci. I když sirkárny poskytovaly obživu velkému množství rodin, šlo o těžce vydělané peníze, protože až do roku 1910 se pracovalo s jedovatým bílým fosforem, který způsoboval četné otravy a poškozoval trvale zdraví dělníků.
Sirkařská výroba se samozřejmě neomezovala jen na Sušici. Ke konci 19. století byla každá větší obec na Šumavě nějakým způsobem s výrobou zápalek spojena. Přispívaly k tomu především levné a lehce dostupné zdroje kvalitního dřeva a levná a nenároční pracovní síla. Pro obyvatelstvo Šumavy se jednalo zejména v zimním období o vítanou možnost domácího výdělku při výrobě dřevěného drátu či krabiček. Sirkárny pak tyto výrobky vykupovaly. Mezi nejznámější sirkárny v té době kromě obou sirkáren sušických patřily provozovny v Dlouhé Vsi u Sušice, Kašperských Horách, Kvildě, Strašíně a v Nové Huti. Nejvýznamnější byly dvě továrny kašperskohorské. První patřila Bernardu Fürthovi. Stávala v místě nedaleko dnešního podniku MEDICA FILTER a byla vlastně jakousi pobočkou sušické továrny. Pracovala přibližně v letech 1872 - 1902. Druhý významný podnik byl založen roku 1873 v Amalině údolí pod Kašperskými Horami. Zakladatelem a majitelem byl H. J. Simlick . Pod jeho vedením pracovala továrna asi 20 let a pak ji převzal hartmanický obchodník Nathan Bloch.
Konec drobných výrobců znamenalo sdružení největších rakousko - uherských sirkáren do koncernu SOLO. Rovněž oba sušické podniky jsou roku 1903 pohlceny touto společností a na sušických zápalkách se poprvé objevuje značka SOLO. První kroky se značkou SOLO však nejsou nejšťastnější. Silná konkurence švédská a později i japonská znamená omezení vývozu do některých, dosud výhodných, odbytišť. Nadprodukce výroby zaplavuje vnitřní trh.Po vzniku samostatného Československa se majitelem sušické továrny SOLO stávají 1. ledna 1921 Spojené československé sirkárny a lučební závody se sídlem v Praze. Poválečná konjunktura znamená nové rozšíření výroby, ale první hospodářská krize dopadá i na výrobu zápalek. Dlouhodobou krizí jsou postiženy zvláště exportní zakázky v letech 1929 - 1936. Z tohoto důvodu je roku 1932 uzavřena druhá továrna, založená Vojtěchem Scheinostem.
Také léta 2. světové války zasahují nepříznivě do historie sušického sirkařství. Znamenají ztrátu všech zahraničních trhů a používání náhradních
surovin špatné jakosti. Koncem války je výroba úplně zastavena, avšak už 22. května 1945 se znovu rozbíhá v osvobozené republice a vzniká nový
národní podnik SOLO Sušice. Roku 1951 je zahájena výroba dřevovláknitých desek, k využití odpadu ze sirkárny i okolních pil. Sušické sirkařství
pracně získává někdejší zahraniční trhy a úspěšně bojuje s konkurencí. Rokem 1969 začíná nová modernizace výroby s přechodem na automatizaci.
Tak je postupně vyměněna linka na výrobu zápalek, lepicí linka, balicí stroje, loupací linka a roku 1980 přestaveny staré stroje na výrobu
dřevěných krabiček. Začíná se užívat papírové kartonáže, jak je běžné ve světě. Rekonstrukce je dokončena v letech 1984 - 1986, kdy je instalována
švédská linka na výrobu papírových krabiček a vlastní stroje na přířezy a pak i švédská linka ARENCO na výrobu klasických zápalek. V červenci 1984
jsou vyrobeny poslední dřevěné krabičky na zápalky, od tohoto data se setkáváme už jen s papírovými. Ale sirky se stále vyrábějí ze dřeva a to
se naštěstí ničím nahradit nedá, ani zapalovačem. A tak ani koncem 20. století nehasne sláva sušických zápalek. Proniká opět do několika
světadílů, se sušickou zápalkou si připalují v Anglii i v Austrálii, v Arabských emirátech i v Malajsii, na Kanárských ostrovech i na Kypru, v Německé
spolkové republice i v Zambii a mnohde jinde.Ani koncem 20. století nejsou zápalky technickým anachronismem. Znovu je můžeme jako děti
obdivovat pro jejich neopakovatelné kouzlo, nebo docela střízlivě pro jejich jednoduchost, omezenou životnost i lehkou dostupnost, zaručující
jim život i v době supermoderních zapalovačů.