Šumava spolu s oblastí Krušných a Lužických Hor a oblastí Beskyd a Jeseníků patří k nejstarším centrům sklářské výroby v českých zemích a první písemné zmínky o šumavském sklářství pocházejí z poloviny 14. století. První skláři přišli na Šumavu pravděpodobně z Bavorska, kde je několik skláren doloženo již ve 13. století. Patří mezi ně například i obec Engelshütt, která je vzdušnou čarou vzdálena jen 11 km od Nýrska a blízko ní vedla obchodní cesta, která procházela i Nýrskem. Je tedy možné, že i na české straně Šumavy byly první sklárny již koncem 13. století. Jaký výrobní program měly tyto nejstarší sklárny, nelze přesně doložit, ale je pravděpodobné, že velké míře vyráběly především páteříky - korálky. Ve druhé polovině 14. století jsou doloženi skláři také v Klatovech. Po velké morové epidemii roku 1380, husitských válkách a následné hospodářské krizi došlo i ke krizi šumavského sklářství. Zdá se že kolem roku 1420 byly zdejší sklárny vyhašeny, ale již kolem roku 1430 jsou šumavské páteříky opět předmětem čilého obchodu a vyvážejí se prostřednictvím norimberských obchodníků až do Španělska..V oblasti střední Šumavy na Kašperskohorsku jsou v 15. století známy dvě sklárny. V roce 1461 je jmenována sklárna v Zadní Lhotě ( dnes patrně Skelná Huť), která byla ale již roku 1489 pustá a k roku 1494 je doložena sklárna u Mochova ( je uváděná ještě v roce 1564 ). Metrtl z Mochova dostal roku 1494 povolení postavit si další sklárnu za Čachrovem. Jedná se pravděpodobně o sklárnu na Onom Světě, která zde pracovala až do třicetileté války. Mezi hlavní výrobky šumavských skláren v 15. století patřily opět především pateříky, dále skleněná kolečka do oken a v malé míře duté sklo. Za vlády Vladislava Jagellonského se stoupající poptávka po skleněných výrobcích a také nástup šlechtického podnikání během 16. století odrazily i v rostoucím počtu sklářských hutí. Sklárny, které potřebovaly velké množství dřeva na otop a na výrobu potaše se staly jednou z možností, jak mohla šlechta zpeněžit bohatství dřeva v lesích. Na Šumavě se počet skláren v průběhu 16. a v prvních desetiletích 17. století zněkolikanásobil. Vedle starších skláren v Mochově a na Onom Světě je před rokem 1560 známá například sklárna u Brunstu a dvě sklárny u Stachů, před rokem 1578 sklárna u Paští. Dvě nebo tři sklárny existovaly u Zejbiše - Javorné. Těsně před třicetiletou válkou pracovalo na území tzv.Královského Hvozdu asi deset skláren. Na Kašperskohorsku zmiňují prameny k roku 1566 dvě sklárny ve Svojši a k roku 1580 jsou doloženy další dvě sklárny na Vogelsangu (Podlesí). Všechny tyto sklárny vyráběly zřejmě pouze pateříky a provozovali je členové rodiny Glaserů. Na počátku 17. stoleté se páteříky vyráběly v celé řadě barev. Z hutí byly páteříky odváženy obvykle v sudech a v každém sudu bývalo zpravidla až 200.000 kusů páteříků.Na jeden formanský vůz se vešlo zhruba 4-5 sudů a běžná zakázka činila 2-8 sudů.Výroba a obchod šly tedy do milionu kusů a jeden sklář mohl vyrobit za den až tři tisíce páteříků. Sklárny a sklářské osady byly budovány v lesích nejčastěji v blízkosti obchodních stezek. Když sklárna vyčerpala okolní les, přesunula se na nové stanoviště obvykle výše do hor. Ke každé sklárně patřilo i malé hospodářství, které v odlehlých místech zajišťovalo základní potraviny. Po odchodu sklářů vznikly na mnoha vyklučených místech zemědělské osady. Staré sklárny tak dodnes připomínají názvy některých těchto osad - Skláře, Skelná huť, Staré hutě atd. Obchodní korespondence šumavských skelmistrů svědčí o jejich bohatství i o vysoké společenské prestiži. Skláři byly tehdejší společností obecně přijímáni jako umělci.
Na celé Šumavě pracovalo těsně před třicetiletou válkou zhruba 25 skláren.. Třicetiletá válka však kvetoucí šumavské sklářství zničila, mnohé sklárny byly vyhašeny, jiné pracovaly jen omezeně. Nejvíce byly postiženy právě páteříkové huti ve střední části Šumavy v Královském Hvozdě a na Kašperskohorsku. Zhruba kolem poloviny 17. století s konsolidací společenských a hospodářských poměrů došlo i k oživení vývozu skla a začala éra velké slávy českého barokního broušeného a řezaného ( rytého) křišťálu. České sklo začalo od konce 17. století vytlačovat z evropských i světových trhů benátskou produkci. Nová sklovina napodobující horský křišťál byla dokonale čirá a měla vysoký lesk a pro svou tvrdost byla ideálním materiálem pro řezbu a brus. Vedle čirých dutých skel vyráběli skláři také dutá skla barevná - modrá, žlutá zelená, rubínová fialová, opálová a zakalení kostní ( mléčná ) skla, která napodobovala širším vrstvám cenově nedostupný čínský porcelán. Po třicetileté válce přišli na Šumavu také další skláři znalí benátských technik z Itálie a Francie. Vzestup šumavských skláren od 60. let 17. století je však spojen především s příchodem nových sklářských rodů -Gerlů, Eisnerů, Pocků, Müllerů a Hafenbrädlů z Bavorska, Adlerů a Gattermayerů z Posázaví. Tito mistři obnovovali staré sklárny a zakládali nové. Na Šumavě byl v té době ještě dostatek, ba přebytek dřeva a možností k jeho využití bylo v té době ještě málo - jednou z jich byly opět sklárny. V 18. století se Šumava stala oblastí s největší koncentrací skláren v Čechách. K roku 1766 pracovalo v oblasti Šumavy v tehdejším Prácheňském kraji ( Sušicko a Kašperskohorsko ) 21 skláren, o tři roky později jich bylo 26. Na dalším místě byl kraj Klatovský a Plzeňský, kde pracovalo dohromady 11 skláren. Počet skláren na Šumavě i nadále rostl. Roku 1784 z celkového počtu 62 českých skláren jich zde pracovalo 38 a na konci 18. století to již bylo 41 z 64 skláren.
Během 18. století byly na území Královského Hvozdu zakládány sklárny vyrábějící tabulové a zrcadlové sklo. Provozování zrcadlových a tabulových skláren je spojeno především se jmény Hafenbrädlů a později Abelů. Od roku 1723 byl skelmistrem ba Staré Huti u Železné Rudy Johann Georg Hafenbrädl, který nedaleko Stodůlek založil roku 1734 sklárnu na výrobu zrcadel pro svého syna, později zvanou Stará Hůrka. Po ní zde bylo založeno do konce 18. století dalších pět skláren - Česká Huť, Nová Hůrka, Ferdinandov, Hohenstock a Leuternhütte. Také na statku Železná Ruda, jehož byli Hafenbrädlové majiteli, byly založeny nové sklárny na výrobu tabulového a zrcadlového skla, ke konci 18. století pak Pamferova huť. Další sklárny v té době vznikaly na Prášilku - např. Nová studnice a Zelená hora. Jednu z těchto zrcadlových skláren si pronajal po roce 1763 Christian Ferdinand Abele, který se přišel z Českého lesa. Konec skláren v této oblasti znamenala stavba Vchynicko-Tetovského plavebního kanálu v letech 1799 - 1801, který umožnil prodej dřeva do vnitrozemí. V této souvislosti zanikla i blízká Filipova huť, která vyráběla tabulové sklo a sklárny na výrobu páteříků a dutého skla na Antýglu. Výrobní program skláren v oblasti královského Hvozdu byl velice široký. Eisnerova a Gerlova huť v Javorné, Starý Brunst, Storn a Zhůří vyráběly tabulové a zrcadlové sklo společně s dutým sklem a páteříky. Další sklárny v té době byly v Paštích, Předních a Zadních Šmauzích, v Kochánově atd. Na Kašperskohorsku koncem 17. století vyráběla sklárna sklemistra Sebastiana Floriana Gerla v Podlesí luxusní duté broušené sklo, brýlové sklo a páteříky. Před rokem 1733 byla založena páteříková sklárna v Jelenově. Ta měla velmi těžké podmínky, protože byla poměrně vysoko v lesích, kde dlouho ležel sníh a tak mohla pracovat jen několik měsíců v roce. Město ji ale udržovalo, protože zpracovávala dřevo ve zcela nepřístupných lokalitách. Po polovině 18. století pracovaly i dvě sklárny v Hluboké. Sklárna ve Vatěticích, založená někdy v letech 1736 - 43 vyráběla čiré a rubínové duté sklo, lékárnické sklo, lahve a páteříky. Kolem poloviny 18. století přišli na Kašperkohorsko Eisnerové, kteří spravovali většinu zdejších skláren příštích sto let.
Sklářské osady zůstaly i v 18. století odlehlými ostrůvky civilizace v hlubokých lesích. K hutím náležely pole a louky a existovalo i zemědělské hospodářství, která však bylo v těchto oblastech málo výnosné. Skelmistři museli tedy řadu potřebných věcí nakupovat. Pro majitele panství byly sklárny tedy významné nejen jako odběratelé dřeva, ale i jako odběratelé potravinářských produktů. Součástí smluv se skelmistry bývaly proto i podmínky odběru piva, vína, pálenky, masa atd. Pracovní doba sklářů ve dnech, kdy se utavené sklo zpracovávalo, trvala s krátkými přestávkami až 20 hodin. Sklo bylo zpracováváno zhruba třikrát týdně.
S rostoucí slávou českého skla se během 18. století množily nabídky českým sklářům na práci v zahraničí. Již roku 1723 byl vydán první obecný patent zakazující emigraci sklářů. Byla zrušena povinnost vandru pro sklářské tovaryše a za zadržené skláře, kteří chtěli odejít za hranice byly vypsány vysoké odměny. Roku 1767 byl vydán Sklářský reglement, který platil do roku 1853 a zákonem upravoval pracovní podmínky sklářů na hutích, formy jejich platů, podmínky vyučení atd. Přesto emigrace sklářů pokračovala a koncem 18. století nabyla alarmujících rozměrů. V druhé polovině 18. století zápasilo české sklářství také s rostoucími cenami surovinových vstupů. Především ceny dřeva začaly šplhat nahoru a stoupaly i ceny potaše. Společenské a politické změny v celé Evropě ( Velká francouzská revoluce, napoleonské války, kontinentální blokáda a státní bankrot roku 1811 ) přinesly dlouhé období hluboké krize českého sklářství. Sklárny začaly masově přerušovat práci a zastavovat provoz. Hluboký propad nastal především po střetu se silnou konkurencí anglického dutého olovnatého skla a po zavedení vyšších cel v některých německých státech. Až ve druhé čtvrtině 19. století došlo k na střední Šumavě k jistému oživení.
Ve výrobě tabulového skla vynikali Abelové na Železnorudsku. Abelovská litá zrcadla vyráběná až do velikosti 250x120 cm, vynikala mimořádně dobrým brusem a bezchybným podkládáním folií a Abelové za ně získali řadu medailí na průmyslových výstavách. Jejich sklárny, brusírny, leštírny a podkladárny zrcadlových skel zaměstnávaly více než 1000 osob. Kromě toho vyráběli v menší míře i obyčejné druhy dutého skla. Čtvrtá generace sklářského rodu Abelů však již žila elegantním životem na svém zámečku a úsporné hospodaření již nebylo pro ně prvořadou záležitostí. Pevně spoléhali na své podniky, ale nedokázali se vyrovnat s novou konkurencí mladého ambiciózního podnikatele Petra Zieglera na huti v nedalekém Alžbětíně a roku 1845 jejich podnik zbankrotoval. Jejich místo zaujala firma Petra Zieglera, která koupila i sklárnu v Debrníku a Ferdinandově a později si Ziegler pronajal ještě Gerlovu huť u Javorné. I ostatní Abelovské sklárny na Hůrce střídaly nájemce a jejich výrobní programy se neustále měnily. Tabulové a zrcadlové sklárny v druhé polovině 19. století pomalu upadaly a dožívaly. Poslední velký podnik na výrobu zrcadlového skla provozoval v Alžbětíně a na Gerlově huti právě Petr Ziegler. Jeho závody měly v roce 1853 téměř 400 zaměstnanců. Ve snaze udržet a rozšířit výrobu zaváděl Ziegler nové nákladné technologie to patrně i ve spojení s problémy při dodávkách dřeva vedlo k jeho bankrotu v roce 1865. Sklárnu v Alžbětíně převzali do správy bratři Blochové, kteří měli současně v nájmu i sklárnu ve Vatěticích. Po nich vedl sklárnu spolu s Novou Hůrkou až do jejich vyhašení v roce 1904 Franz Schrenk. Výroba plochého skla se poté definitivně přesunula na sever Čech. Novým odvětvím, které se v této oblasti začalo na konci 19. století rozvíjet, byla výroba optického skla v Nýrsku. Roku 1896 zde byl založen závod Wilhelm Eckstein & Comp., předchůdce pozdější Okuly.
Na střední Šumavě však dále úspěšně pokračovala výroba luxusních druhů dutých skel. Roku 1831 byla vystavěna nová sklárna v Podlesí, roku 1836 založena sklárna v Klášterském Mlýně a ve druhé polovině třicátých let byl rozšířen a zmodernizován provoz v Anníně. Tyto sklárny vyráběly jako dříve především duté sklo a korálky. Zdejší sklo bylo přímo ze skláren dodáváno do mnoha zemí světa - hodně do Turecka a Itálie. Firmy Eisner & syn a Lötz & Schmidt pravidelně získávali medaile na soudobých průmyslových výstavách. V letech 1836 - 37 se Johan Lötz osamostatnil a najal si sklárnu v Anníně. Vyráběl zde mimořádně kvalitní vrstvená a náročně broušená a řezaná skla v neobvyklých odstínech. Po jeho smrti převzala firmu ¨jeho vdova Zuzana. Ta přenesla o několik let později sídlo firmy s názvem Johann Lötz,vdova do Klášterského Mlýna. Roku 1879 převzal sklárnu Max Spaun, její vnuk, který začal věnovat velkou pozornost výtvarné stránce výroby. Během osmdesátých let 19. století proslula sklárna zejména skly napodobujícími polodrahokamy - karneol, achát, malachit, jaspis, onyx atd. za která získala i svou první zlatou medaili a na světové výstavě v Paříži roku 1889. Počátek nového století a sním nastupující styl secese se projevil i v produkci této sklárny. K dokonalosti dovedla především tzv.styl Luise Tiffanyho. Secesní skla firmy Lötz představují jeden z vrcholů soudobé sklářské produkce. Firma získala za své výrobky Velkou cenu na světové výstavě v Paříži roku 1900. Majitel sklárny přivedl i přední výtvarníky, kteří se podíleli na návrzích skel - např. Marii Kirschnerovou, Leopolda Bauera, Franze Hofstättera. Sklárna v Klášterském Mlýně spolupracovala i s vídeňskými výtvarníky a pod jejich vlivem byly na Lötzovském skle již krátce po roce 1905 uplatněny geometrické vzory dekory pozdní secese.
Jednu z největších a nejmodernějších sklářských továren na výrobu dutého skla v Čechách vybudoval roku 1866 Josef Eduard Schmidt v Anníně. Sklárna měla i moderní brusírnu a kombinovaný parní a vodní pohon. Schmidt vyráběl skla jednoduchých tvarů zdobená benátskými technikami, která nacházela své zákazníky zejména v Anglii. Pro domácí trh byla určena barevná broušená a hladká jemně malovaná skla. Specialitou této sklárny bylo dvojduté (amalgamové) sklo s krajkovým dekorem. Také annínská sklárna uplatnila ve své produkci tzv.styl Tiffanyho.
Přes nespornou kvalitu a úspěchy se však po první světové válce i tyto sklárny dostávaly do finančních potíží. Již během válečného hospodářství byla značně omezena výroba dekorativního skla a zahraniční trhy byly uzavřené.Těžce se s následky této války vyrovnávala především sklárna v Klášterském mlýně, která se vrátila k secesní inspiraci leptaných skel stylu Gallé. Ale i tyto návraty do minulosti signalizovaly krizi této sklárny. Posledním úspěchem této sklárny bylo ocenění jejího malovaného skla na výstavě roku 1924 v Praze a účast na světové výstavě v Paříži roku 1925. Roku 1939 byla sklárna zastavena. Sklárna v Anníně byla od roku 1910 vedena Schmidovým zetěm Franzem Novotnym a roku 1934 se majitelem stal jeho zeť Karl Schell. S jeho jménem je spojeno zavedení patrně první elektrické tavící pece v běžném hutním provozu v Čechách v roce 1934. Tato pec pracovala v Anníně ještě krátce po druhé světové válce. Mezi válkami vyráběl Annín téměř výhradně čiré broušené olovnaté sklo.Během okupace byly všechny sklárny podřízeny válečnému hospodářství. Vyrábělo se hlavně obalové a ploché sklo.Následovaly ztráty odbytišť a v roce 1944 zákaz vyrábět jakékoliv ozdobné sklo. Sklárna v Anníně byla nakonec také zastavena.
Po osvobození byly všechny československé sklárny znárodněny. Annín a obnovený Klášterský Mlýn se staly společně se sklárnou v Lenoře součástí podniku Český křišťál se sídlem v Českých Budějovicích. Sklárny však trpěly velkým nedostatkem pracovních sil a tak byla roku 1947 definitivně vyhašena sklárna v Klášterském Mlýně a v Anníně pracovala již jen brusírna. Od roku 1993 patří tato sklárna firmě Antonín Rückl & synové z Nižboru ( dnes Rückl Crystal a.s. ) a tak tato sklárna jako jediná pokračuje v tradici šumavského sklářství. Na tradice šumavského sklářství dnes navazuje také nová firma Jana Gábora ( Glass gallery Gábor ) v Sušici, která se zaměřuje především na dekorativní zušlechťování skla. Pro její produkci je typické především nápadité využití techniky pískování.
Největší sbírku šumavského skla v České republice dnes představují stálé expozice Muzea Šumavy. Její součástí jsou i bývalé vzorkovny skláren
v Klášterském Mlýně, Lenoře, Schmidovská sbírka skla, archiv sklářských střihů a velký soubor šumavských podmaleb na skle. Chronologický
přehled vývoje šumavského sklářství od středověku po současnost nabízí stálá expozice Muzea Šumavy v Sušici. Stálá expozice Muzea
Šumavy v Kašperských Horách představuje kromě jiného velký soubor secesního skla z Klášterského Mlýna a skla rodiny Abelů včetně
zrcadel a zrcadlových obrazů je možné vidět v muzeu v Železné Rudě.