Šumavské papírny

Na rozsáhlém území, které protéká Otava a její četné přítoky, bylo v minulosti mnoho možností, jak této vodní energie využít. Byla zde celá řada skláren, mlýny, pily hamry, brusírny skla a zrcadel a také papírny. Nebyly to papírny velikého rozsahu, ale byly vítanou možností výdělku pro místní obyvatele. Nejmenší byla papírna ve Zhůří na Slatinném potoku, o níž se první zprávy objevují v roce 1835. Zmínky o ní najdeme ještě v roce 1851, kdy patřila Josefu Plechingerovi. Prášilech bývaly řadu let v 19. století papírny dvě. Obě vznikly z brusírny zrcadel, které zde byly založeny koncem 19. století hrabětem Kinským, tehdejším majitelem panství. Budovy byly prodány roku 1819 ve veřejné dražbě Kašparu Eggerthovi. Ten dostal povolení vyrábět v obou objektech papír. Kašpar Eggerth zemřel roku 1828. Prášilské papírny byly rozděleny tzv. horní, která byla předána již roku 1827 Eggerthovu zeti Vavřinci Zelzerovi a druhou vedl později až do roku 1871 Eggerthův syn Jan. Chod strojů v papírně zajišťovala dvě vodní kola a k sušení papíru sloužily ještě tři sousední budovy. Pracovalo zde celkem šest tovaryšů, dva učedníci, dva malí pomocníci, tři malí chlapci, tesař, podomek, čtyři starší a pět mladších ženských dělnic a občas se najímali ještě nádeníci. Dělníci v dílně pracovali od tří hodin ráno, ostatní od čtyř, nádeníci od pěti hodin. Pracovní doba trvala až do sedmi do večera a byla přerušena jen půlhodinovou přestávkou na snídani a hodinovou přestávkou na oběd. Podnik byl rozsahem své produkce řazen mezi středně velké v Čechách. Jan Eggerth byl podnikavý a snažil se získat odbyt pro své výrobky i v cizině. O kvalitě jeho papíru svědčí i to, že na světových výstavách v Londýně roku 1851 a v Paříži roku 1855 získal za své výrobky diplom a medaili. Po smrti svého švagra Vavřince Zelzera koupil Jan Eggert i druhou papírnu, ale ta časem zanikla. Po smrti Jana Eggertha se majitelem stal František Eggerth a po jeho smrti v roce 19811 převzala papírnu vdova s dcerou Marií, která po matčině smrti podnik řídila až do roku 1933.V posledních letech vyráběla prášilská papírna psací papíry slabé i silnější, podkladový papír, lepenky, balicí papír i papír filtrační. Slabá lepenka se dehtovala a používala na pokrývání střech. Až do konce se papír v prášilské papírně vyráběl ručně. Roku 1933 papírnu postihlo neštěstí 25. května celá vyhořela.

Další papírna byla na potoku Losenice v Lidlových Dvorech nedaleko Kašperských Hor. Podle archivních záznamů začala tato papírna pracovat roku 1699 a prvním papírníkem zde byl Šebestián Lindner. Ten zemřel roku 1739 a podnik dále řídila vdova. Papír se částečně prodával na domácím trhu a část se vyvážela do Pasova.Produkce však v tomto období výrazně poklesla a tak se papírna velice zadlužila. Roku 1748 byla ve veřejné dražbě prodána papírníku Antonínu Fuxovi ( Fuchsovi ). S budovou byla prodána zároveň louka a pozemky kolem papírny. Nový papírník měl právo pást, dostávat od kašperskohorských městských lesů stavební i palivové dříví , ve vymezené části potoka směl vysadit ryby. Obecní pokladně v Kašperských Horách musel platit daň z louky a tzv schutzgeld ( ochrannou daň ). Chléb, maso, pivo a kořalku musel kupovat jen ve městě a při najímání pracovníků musel dávat přednost domácím . Nevíme přesně, kdy Antoním Fuchs z papírny odešel, ale již roku 1769 zde byl mistrem Jan Jakub Fiersch a o dva roky později Jan Kheil. Poměry tohoto papírníka byly velice ubohé a stíhaly ho časté exekuce. Zadluženou papírnu koupil roku 1788 mistr papírník Kašpar Fuchs za 5200 zlatých a zavázal se splatit i veškeré dluhy, které na podniku byly. Podle záznamů byla papírna - budova i stroje - v této době ve špatném stavu a také vodní síla byla nerovnoměrná . Zato zde byl již tehdy holendr. Vyráběl se zde papír kancelářský, konceptní, poštovní a tiskový a prodával se na domácím trhu. Kašpar Fuchs zemřel velice brzy - již roku 1790 ve věku čtyřiceti let na zimnici. Svými dědici ustanovil svou ženu a svých osm dětí. Manželka měla podle závěti dále sama v papírně hospodařit a později měl papírnu převzít ten z jeho synů, kterého ona a magistrát uznají za nejzpůsobilejšího. Vdova po Kašparu Fuchsovi se roku 1792 provdala za Volfganga Wurschera. Manželé v papírně hospodařili dobře a podařilo se jim postupně splatit i všechny dluhy po předchozím majiteli. V roce 1804 přebírá papírnu Wurscherův nevlastní syn Kašpar Fuchs, který byl patrně podle ustanovení otcovy závěti uznán za nejzpůsobilejšího vést podnik. V roce 1827 se majitelem továrny v Liedlových Dvorech stal Jan Eisner. Eisnerům patřily některé sklárny na Šumavě a statek Vogelsang, který s papírnou sousedil. Výroba papíru zde zanikla pravděpodobně v druhé polovině 19. století. Papírna na Losenici byla ohromná jednopatrová kamenná budova, kterou postavil zřejmě podnikavý a majetný Kašpar Fuchs před rokem 1790 a byla přestavěna jeho synem v roce 1825. Již na počátku 40. let našeho století však z celého objektu zbývaly jen žalostné trosky .

Další známou papírnou byla papírna v Kudraticích u Hartmanic. Prvním papírníkem zde byl pravděpodobně Benedikt Winkler, který papírnu postavil v letech 1836 - 37. Z dalších známých majitelů můžeme uvést Jana Mikšíka a jeho syna Ignáce Mikšíka. Později koupil tuto papírnu Albert Fürth, majitel papírny v Anníně. Papírna v Kundraticích byla nakonec přestavěna na mlýn.

Na dalším přítoku Otavy, Sloním potoku ve Vatěticích vznikla papírna koncem 18. století, kdy zde roku 1793 Josef Ossendorf koupil kus pastviny k vystavění papírny. K postavení papírny se vrchnost zavázala dodat dříví za stanovené ceny. Papírník měl povoleno v sobotu a ve středu sbírat v lese dříví a pást dva kusy dobytka na panských pastvinách. Papírník se musel zavázat, že bude žít s rodinou jako řádný katolík a nestane se podezřelým z podloudnictví. Vrchnosti musel dodávat ročně určité množství kancelářského a poštovního papíru a pod trestem konfiskace musel odebírat pivo z vatětického pivovaru. Papírna ve Vatěticích nebyla velká a také její produkce byla ve srovnání s jinými poměrně malá. Roku 1800 prodal Josef Ossendorf papírnu i se zařízením zdejšímu usedlíkovi Ondřeji Pleningerovi. Produkce papírny v této době však klesla ještě více. Pleninger prodal papírnu roku 1816 manželům Šlechtovým, kteří po bývalém majiteli převzali i dluhy ve výši 1000 zlatých. Majitelé se později rychle střídali - 1832 koupil papírnu v exekuční dražbě Emanuel Weber, roku 1873 je jako majitel uváděn jeho zeť Jan Feichtinger, v roce 1878 je zde papírníkem Bohumil Geiszler, syn ředitele továrny ve Velkém Meziříčí. Ještě před rokem 1880 koupil papírnu Václav Jung a proměnil ji na mlýn. Druhou papírnou na vatětickém panství byla papírna v Anníně. Povolena byla dekretem z roku 1835 a byla majetkem Emanuela Müllera. V roce 1863 je zde jako papírník uváděn Jan Mikšík, otec Ignáce Mikšíka , papírníka v Kundraticích. Později se majitelem této papírny stal Seligmann Fürth, jehož syn Albert Fürth závod rozšířil koupí papírny v Kundraticích. Papírna vyráběla tehdy hlavně papír na cukr. Ve dvacátých letech, kdy papírny vlastnil Rudolf Fürth, byla zde zavedena výroba balicího papíru a lepenek pro sirkařský průmysl.

Papírnu ve Velharticích nechal kolem roku 1787 postavit hrabě Bedřich Desfours. Prvním papírníkem se stal Jan Jiří Zeis, který měl další papírnu ještě v Janovicích. Krátce na to ji ve veřejné dražbě koupil Tomáš Fuchs, majitel statku v Chlístově, ale ten ji již roku 1794 prodal Janu Jiřímu Appeltauerovi. Ten zcela obnovil a zmodernizoval papírenské zařízení. Pořídil nové stroje, přestavěl stroj na řezání hadrů, zřídil velký železný vodní lis, pořídil nová čerpadla na vodu a nechal postavit zcela novou "ohnivzdornou" budovu s velkými půdami na sušení papíru. Appeltauer měl tak velký odbyt papíru především ve Vídni a v Praze, že jeho výroba téměř nestačila vyhovět všem zakázkám a majitel si neustále stěžoval na nedostatek hadrů. Dobře se vedlo i jeho synovi Josefu Antonínovi Appletauerovi, který převzal papírnu roku 1807 a v témže roce vystavěl také druhou jednopatrovou budovu. Vyráběl papíry všech velikostí a nejjemnější poštovní papíry. Ve třicátých letech 19. století se však začíná projevovat vliv velké konkurence papíren s moderními stroji v Čechách a v Rakousku a odbyt produkce velhartické papírny začíná klesat. Přesto ještě kolem roku 1843 zaměstnává 18 - 20 lidí. V roce 1853 Josef Appeltauer již nežije a nájemcem papírny se stal Emanuel Mikšík Ten byl nucen zápasit s konkurencí přímo ve Velharticích. Kolem roku 1865 zde zrušil František Lemberger svůj mlýn a zřídil káď na ruční výrobu papíru. Roku 1873 zrušil i valchu a postavil stroj s příslušenství a parní kotel na výrobu papíru ze slámy. Byly tedy od roku 1865 ve Velharticích papírny dvě. Staré papírně se však příliš nedařilo. Roku 1890 byla její činnost na deset let zastavena. Roku 1901 se ji marně pokoušel obnovit Tomáš Chaloupka. Po dvou letech byla její výroba zastavena definitivně a zařízení bylo rozebráno. Druhou papírnu převzala roku 1889 firma Klinger & Pollak, která ji po požáru roku 1901 celou přestavěla a vybavila novými stroji. Papírna vyráběla slaměný papír a lepenku. Po první světové válce zanikla.

Na žádost Jana Adama Tauera bylo roku 1786 povoleno zřízení papírny v panském mlýně u Kolince. Jan Adam Tauer zde v roce 1786 od hraběte Taaffeho koupil mlýn za tímto účelem a s podmínkou, že v něm zřídí výrobu papíru na vlastní náklad. Roku 1795 přesídlil Jan Adam Tauer do Horažďovic a papírnu převzal František Kieswetter. Ten však roku 1796 zemřel a papírna byla roku 1797 prodána Jiřímu Flozsmannovi. Roku 1809 je zde papírníkem Ondřej Bleninger ( Pleninger ), jehož syn Michal byl později papírníkem ve Vatěticích. Majitelem kolinecké papírny se později stal jeho druhý syn Antonín, který roku 1835 výrobu rozšířil. Vyráběl se zde papír poštovní, kancelářský, konceptní, regálový i obalový. Jako další majitelé jsou uváděni Leopold Pleninger a kolem roku 1859 Ignác Mikšík, syn Jana Mikšíka, papírníka v Kundratic. Kolinecká papírna byla později opět přestavěna na mlýn.

Před rokem 1670 se objevují první zmínky o papírně v Horažďovicích. Zmínky o ní najdeme i v Balbínově díle Miscellanea historica regni Bohemiae z roku 1697. Prvním známým papírníkem je zde Mikuláš Tempel. Ten postoupil papírnu roku 1687 svému bratrovi Janovi. Jan Tempel zemřel před rokem 1693 a papírnu vedla Alžběta Tempelová. Počátkem 18. století se zde objevují dva noví majitelé nebo nájemci papírny - roku 1702 Filip Hilpert a roku 1703 Josef Klaczl. Roku 1712 zde působí papírník jménem Jan Michal Khiswetter ( Kieswetter ) a jeho nástupcem byl Jan Jiří Kieswetter. Přestože papírna ležící v přímém sousedství řeky Otavy trpěla každoročním stržením jezu a byla poškozována ledem, nebyla její produkce ve srovnání s ostatními papírnami nijak malá. Majitel byl navíc podle všeho i zdatný obchodníka papírna prosperovala velmi dobře. Přesto po roce 1749 Jan Jiří Kieswetter zanechal řemesla a roku 1758 je na dluhopisu obce podepsán již jako konšel. Kolem roku 1752 zde krátce působí papírník Jan Michal Fiker, ale v druhé polovině 18. století je v Horažďovicích papírna zrušena úplně. Objekt byl přestavěn na ostrovní hostinec se střelnicí a kuželníky. Roku 1795 vzkřísil horažďovickou papírnu Jan Adam Tauer, papírník z Kolince, který tento hostinec i se stájemi, stodolami a pozemky koupil. Podle kupní smlouvy měl povoleno zřídit zde papírnu na vlastní náklady. Ovšem z dalších ujednání smlouvy vyplývá,že hostinec ani kuželna se střelnicí nebyly zrušeny a Tauer byl nejen papírníkem, ale i hostinským. Slušně prosperující papírnu koupil roku 1807 Josef Rosenauer. Ten zde vyráběl papír poštovní, velký a malý kancelářský a konceptní. Josef Rosenauer byl posledním papírníkem v Horažďovicích. Po roce 1834 byla papírna přestavěna na mlýn, který je v majetku potomků Josefa Rosenauera dodnes. Krátkou doby pracovala v Horažďovicích ještě jedna papírna, kterou za městem u řeky roku 1889 postavili podnikatelé Fürth a Gans. V továrně se vyráběl papír ze slámy. V roce 1897 však podnik vyhořel a noví majitelé v něm zřídili škrobárnu.

Žádost o povolení papírny podala roku 1812 také obec Rejštejn, ale továrna nebyla zřejmě v Rejštejně nakonec zřízena. Roku 1869 vznikla papírna v nedalekém Radešově. Bratři Herman, Emil a Theodor Greifenhagenové ze Saska zde koupili mlýn s pozemky, vyráběli zde dřevitou vatu a z ní dřevitou lepenku. Později výrobu rozšířili a postavili obytnou budovu a budovu pro papírenský stroj se sítem širokým 200 cm. Z vlastní suroviny vyráběli bílý a barevný dřevitý karton pro sirkárny, dále hnědý balicí a sáčkový papír. Po roce 1898 se zde vyráběl i lepší balicí papír s přídavkem celulózy. Roku 1912 se firma změnila na akciovou společnost, ale již roku 1915 byla zrušena a podnik převzal Fritz Greifenhagen. Podnik neprosperoval, protože zapracovaní dělníci i úředníci odešli do armády a v březnu 1917 papírna vyhořela. Trosky objektu a vodní sílu koupila ašská firma , která zde chtěla postavit mechanickou přádelnu. I tato firma zanikla a roku 1926 koupily objekt Kašperské Hory, které zde zřídily elektrárnu.

Mezi papírny bychom snad na závěr mohli zařadit i lepenkárnu, kterou roku 1888 postavila Emilie Lembergová v Petrovicích u Sušice . Roku 1897 byla továrnička zničena požárem a částečně obnovena. Roku 1900 ji koupili J.a A. Schmidtovi a vybavili ji moderní turbínou, sušárnou a strojním zařízením. Ale roku 1908 vyhořela továrna opět, takže bylo nutno ji znovu zařídit. Před první světovou válkou se vyvážela zdejší lepenka především do Uher a Polska. Továrna zaměstnávala asi 20 lidí. Po válce byla k lepenkárně připojena výroba kartónových krabic pro různé druhy galanterního zboží. Zanikla během druhé světové války.

© Zdeňka Řezníčková

zpět