Průvodce po expozici Muzea Šumavy v Sušici

Vstupní hala

V 17. století vypadaly místnosti domu co do rozlohy a umístění celkem shodně jako nyní. Vstupní prostorné síni se říkalo dolní mázhaus neboli palác. Stály zde masivní stoly, židle, vařilo a čepovalo se zde pivo, nalévalo víno, obchodovalo se. V přilehlých místnostech byly sladovnické dílny a sklady. Původní vybavení naznačují staré kupecké váhy i mohutný dubový stůl, nad nímž vidíte městské znaky a erby rodů, které výrazně ovlivnily život na Sušicku. Nacházejí se zde i modely nedalekých hradů - Rabí a Kašperka. Ze zdi shlíží plastika poustevníka sv. Vintíře.

Sirkařství

Tato expozice přibližuje světoznámou výrobou zápalek v Sušici, kterou zde roku 1839 zahájil Vojtěch Scheinost společně se svou manželkou. Scheinostovi začali dělat zápalky podomácku ručně. Velice brzy navázali spolupráci s místním obchodníkem Bernardem Fürthem. Pro sirkařství bylo takové spojení velice výhodné - Fürthův kapitál a Scheinostovy znalosti a zkušenosti odstartovaly hvězdnou dráhu sušického sirkařství. Fürthův podnik představoval největší sirkárnu v Rakousku - Uhersku a své odběratele si našel i v zámoří a Orientu. V roce 1865 se Scheinost rozhodl osamostatnit a založil si v Sušici vlastní podnik. Produkce Scheinostovy sirkárny nebyla tak velká jako u Fürthova podniku, ale přesto na domácím trhu dosáhla slušných výsledků. V roce 1903 se sloučily obě sušické továrny s řadou dalších sirkáren do akciové společnosti SOLO. V muzejní expozici je prezentována historie sušického sirkařství od počátků až po dnešní dobu. Z nejzajímavějších exponátů lze uvést první jednoduché sirkařské stroje - např. Scheinostův dřevěný zasouvací stroj z druhé poloviny 19. století, ukázky nejstarších zápalek a krabiček na zápalky. Pestrobarevné zápalkové nálepky s orientálními motivy svědčí o oblíbenosti sušických zápalek v dalekých zemích.

Vstupní hala - 1. patro

Tato hala - horní mázhaus - sloužila rodině měšťana. Místnost byla vytápěná původně otevřeným ohništěm, stálo zde nářadí , konve s vodou. Dnes je máme expozici ze života na Sušicku v době předbělohorské. Dokladem vytříbeného vkusu a způsobu stolování měšťanů je vystavovaný unikátní soubor cínového nádobí, tzv.sušický cínový poklad. Cínový poklad - zachoval se díky nešťastnému osudu sušického měšťana Adama Čecha. Ten po roce 1620 opustil zemi, ale cínové nádobí ze své domácnosti uschoval do klenby svého domu. Adam Čech se do vlasti již nevrátil a uložený poklad byl nedotknutý objeven ve 30. letech našeho století při opravě domu. Sušický soubor dokládá řemeslnou a výtvarnou úroveň ryze užitkového i dekorativního nádobí používaného v našich domácnostech v rozmezí 1570 - 1620 a zároveň představuje největší zachovaný nález cínového nádobí v Evropě. Další exponáty ve vitrínách - nálezy mincí z 15. století z Kašovic, mapka pohraničních stezek, zámky městských bran, úlomky kachlů z hradu Rabí, kopie medaile Viléma Švihovského - majitele hradu, plánek dolů v Horách Matky Boží, nález želízek ze 16. století, nádobky na olej, knihy z gotickými a renezančními vazbami. Ze zdi na nás shlížejí pozdně gotické sochy, jež jsou datovány sklonkem 15. a počátkem 16. století.

Přilehlá místnost

Menší místnost přilehlá k hornímu mázhasu sloužila měšťanu jako pokladnice. Nyní jsou zde vystaveny práce vzdělaných sušických humanistů. Z nich vynikla rodina Rozaciů, Simon Gelenius, Matyáš Borbonius a další. Ve velké vitríně : vzácné české tisky a renezanční vazby knih, památky sušické latinské školy, deník M. Borbonia, Geleniova Logika, kopie spisu V. Petrželky Sušického, tisky prací Rosacia Pagonia a dalších, latinský popis Sušice, kniha M. J. Kampana Vodňanského Nový zákon z. r. 1568, Kronika Česká Václava Hájka z Libočan, Münsterova Kosmografie s nejstarší mapou Čech z. r. 1554. Nejvzácnější památkou je originál tištěného Kancionálu sušického měšťana Tomáše Řešátka z roku 1610.

Expozice doby pobělohorské

Sušicko od dob husitské náboženské reformace a později vlivem učení českobratrského a německého luteránství se z valné části odcizilo katolické víře a podporovalo stavovský odboj. Třicetiletá válka zničila blahobyt města a jeho obyvatele uvrhla do zoufalých poměrů. Sušicko se stalo krajem zaostalým.
K posílení katolické víry v kraji byl roku 1655 postaven kapucínský klášter s kostelem sv. Felixe, který se velice brzy stal poutním místem. Žebravý řád kapucínů přišel do Čech v roce 1599 za účelem misijní činnosti v protestantských Čechách Klášter proslul pověstným Milostným obrazem Panny Marie Sušické, který řádu věnoval hrabě Jindřich Hýzrle z Chodů. V klášteře vznikla také klášterní knihovna čítající několik tisíc svazků, převážná část je dnes uložena a vystavena v muzeu. Převládá literatura protireformační, ale zastoupeny jsou i knihy nekatolické, prvotisky, humanistické knihy aj.
Z dalších zajímavých exponátů upozorněme na mapu Království Českého z roku 1720, po její pravé straně si povšimněte dveřního závaží s obrazem Panny Marie Bolestné Sušické. V dřevěné skříni pak shlédnete liturgické předměty - ornáty, monstrance, relikviáře. Čtyři sochy andělů pocházejí z kaple Andělů Strážných a stejně jako ostatní plastiky v místnosti jsou barokní. Ostatní exponáty dokumentují a přibližují strastiplné pobělohorské období poznamenané rekatolizačními aktivitami a morovými epidemiemi.

Expozice šumavského sklářství

Šumava se řadí k nejstarším centrům sklářské výroby v českých zemích a první písemné zmínky pocházejí z poloviny 14. stol. Nejstarší zpráva o sklárně na Sušicku je z roku 1498. Původní produkci tvořily především skleněné korálky - pateříky, kroužky a mozaikové sklo.
V polovině dvacátých let 15. století byly zdejší sklárny vyhašeny, nový vzestup nastal až po roce 1450. Sklářské osady byly budovány v lesích v dosahu obchodních stezek. Ke každé sklárně patřilo i hospodářství, jež v odlehlých místech zajišťovalo základní potraviny. Po vyklučení lesa se skláři odstěhovali na nové stanoviště, obvykle výše do hor, osady však většinou nezanikly a dodnes nám jejich názvy připomínají někdejší sklárnu ( Skláře, Staré hutě, Skelná huť a pod).
Od husitských válek do třicetileté války pracovalo na Šumavě zhruba 35 skláren, těsně před ní jich bylo činných asi 25. Třicetiletá válka rozvrátila kvetoucí šumavské sklářství, mnohé sklárny byly vyhašeny, další pracovaly jen omezeně. Zhruba kolem poloviny 17. století s příchodem nových sklářských rodin - Gerlů, Eisnerů, Pochů, Adlerů - dochází k novému vzestupu. Nastala éra velké slávy českého barokního broušeného a řezaného ( rytého) křišťálu. České sklo začíná vytlačovat z evropských a světových trhů benátskou produkci.
Díky přebytku dřeva se Šumava stává na konci 18. století oblastí s největší koncentrací skláren v Čechách. Během třetí čtvrtiny 19. století se zde formovalo několik velkých podniků. V prvé řadě to byly sklárny firmy Meyer v Lenoře, Adolfově, Františkově a Arnoštově, dále podniky schmidovské v Anníně, Podlesí a Stachách, ve výrobě tabulového a zrcadlového skla firmy rodiny Zieglerů a podnik Franze Schrencka, které měly závody v celých jihozápadních Čechách i v Bavorsku. V 19. století však význam šumavských skláren poklesl a hutě začaly pomalu zanikat. Ve druhé polovině 19. století zde pracovaly pouze tři významné podniky vyrábějící luxusní duté sklo - firma Kralik v Lenoře, dále sklárny a rafinérie v Adolfově a konečně v Klášterském Mlýně sklárna firmy Lötz, která získala světové uznání. Do konce dvacátých let sklárny úspěšně produkovaly a vyvážely, ale krize třicátých let a události 2.světové války přinesly hluboký rozpad. Během druhé světové války byly všechny sklárny podřízeny válečnému hospodářství. Pro šumavské sklárny byl zvláště zničující zákaz výroby ozdobného skla z roku 1944. Znamenalo to definitivní vyhašení sklárny v Arnoštově a zastavení provozů v Klášterském Mlýně i v Anníně. Adolfov nebyl v provozu zřejmě již od roku 1941.
Dnes úspěšně pokračuje ve proslulé sklářské tradici především firma Glass Gallery Gábor, založená Janem Gáborem v roce 1990 v Sušici, která se zaměřuje na dekorativní zušlechťování skla. Zejména typické, pro produkci firmy je tzv. technika pískování. Také sklárna Rückl Crystal v Anníně předznamenává , že snad i do budoucnosti bude mít na Šumavě sklářství své místo.
Uprostřed místnosti dominují vázy z dvoustěnného stříbrného skla z Annína, ze druhé poloviny 19.století. Po pravé straně si můžete prohlédnout zakalené kostní mléčné sklo, které tvarem i dekorem napodobovalo v minulém století drahý a pro širší okruh nedostupný porcelán. Ve vysokých vitrínách a policích na oknech jsou vystaveny výrobky proslulých šumavských skláren - Adolfova, Klášterského Mlýna, Lenory a Annína, v pultových pak model sklářské hutě a sklářské náčiní . Na stěnách Vás jistě zaujme zrcadlo benátského typu s rytými ozdobami na rámu z 18.století a obraz se zrcadlovým pozadím, jenž byl vyroben na Hůrce po r. 1800. Pod ním leží zbytek sklářské pánve ze šumavské huti.
Snaha využít bohaté šumavské hvozdy vedla také k zakládání papíren, nejdříve v Horažďovicích, dále pak roku 1784 ve Velharticích, 1786 v Kolinci, 1793 ve Vatěticích. Papírny byly podniky zcela malého rozsahu zaměstnávající jen několik lidí. Původ papíru tj. ve které papírně byl vyroben, lze poznat podle vodových značek - filigránů. Šumavským papírnám je věnována poslední pultová vitrína.
Sklářskou expozici doplňuje měšťanský nábytek z 18. a 19 století.

Národní obrození na Sušicku

Toto období společenského přerodu je zvláště důležité pro vývoj českého národního vědomí. Následky třicetileté války uspíšily rychlejší germanizaci našeho kraje, která pokračovala též na počátku 19. století, kdy se poněmčily osady v samém sousedství Sušice ( Dlouhá Ves, Milčice, Albrechtice, Zaluží, Rok ). Podle nařízení Josefa II. úřadovaly městské magistráty i ostatní úřady německy. Němčina se stala vnějším znakem společenského vzestupu. Proto zvláště ve třicátých letech se začala němčina ozývat častěji i u sušických řemeslníků a obchodníků. Zároveň se však vytvářely předpoklady ke vzniku zcela nového, silného národního cítění, tzv. národního obrození.

Z nejvýznamnějších postav obrozeneckého života u nás uveďme:

JOSEF AMBROŽ GABRIEL - žil v letech 1820 - 1880. Byl předním českým národním buditelem, blízkým spolupracovníkem Havlíčka, Tyla, Němcové a dalších. Gabriel byl rovněž starostou Sušice a čelní osobností kulturního, politického a literárního života. Napsal řadu historických studií a také knihu Královské město Sušice a jeho okolí. Publikoval v časopisech a podařilo se mu vlastním nákladem vydat Tylovy hry Kutnohorští havíři a Jan Hus. Je s ním spjat veškerý tehdejší kulturní život ve městě. Je spoluzakladatelem české knihovny v Sušici, byl ochotnickým hercem, přítelem J.K.Tyla a V.K.Klicpery.
ADAM FIALKA - kladl velký důraz na kvalitní výuku češtiny v sušické škole. Vydal drobnou knížečku o českém pravopise.

JAN SCHMIDINGER - kaplan volšovského zámku, uvědomělý vlastenec, který silně zapůsobil na Františka Ladislava Čelakovského. Roznášel po venkově Sušicka knihy a zprávy, pomáhal organizovat kulturní rozvoj kraje. Aloisi Jiráskovi byl vzorem pro postavu pátera Vrby z díla F.L. Věk.

KAREL MARIA DRAHOTÍN VILLANI - narodil se 23.1. 1818 v Sušici. Pocházel z italského šlechtického rodu Villani de Castello Pillonico, jenž se jednou větví usadil za třicetileté války v Čechách. Jako starosta okresu Benešov dovezl základní kámen z Blaníku do základů Národního divadla. Proslavil se především svou básnickou tvorbou, první básnická sbírka Lyra a meč mu vyšla v roce 1844. Proslulou se stala báseň "Vystěhovalec", zhudebněná Aloisem Jelenem, známá pod názvem" Zasviť mi ty slunko zlaté".

Také expozice národního obrození je doplněná dobovým nábytkem z 18. a 19. století. Ve vitrínách jsou umístěny drobné předměty denní potřeby, cínové nádobí a knihy.

Psací stůl a na něm vystavené předměty a rukopisy připomínají významného regionálního spisovatele Františka Pravdu.

Touto místností naše stálá expozice končí. Muzeum však každoročně připravuje několik výstav v prostorách na vnitřním nádvoří, jemuž vedle studny dominuje také zbytek mohutného městského opevnění. Výstavbu tohoto opevnění povolil v roce 1322 Jan Lucemburský a stavělo se plných 30 let. Vstup do města zajišťovaly tři brány - Dolejší neboli Pražská, Německá a Velká či také Klášterní. Postupně však byly v letech 1836, 1842 a 1856 zbourány, když překážely stavebnímu rozvoji města.

© Zdeňka Řezníčková
zpět