Popis expozice Muzea Šumavy Železná Ruda

Expozice je umístěna v domě, který v roce 1877 dal vystavět Jiří Kryštof Mikuláš Abele. Základ expozice pochází z rodinného majetku a rodinných sbírek sklářského rodu Abele. Vystavené sklo představuje v převážné většině produkci abelovských hutí. Ve vstupní hale ve vitríně po levé straně jsou ukázky sklářského nářadí a stolního skla z 19. století. Zajímavá je nápojová souprava s monogramem S. H. z broušeného skla zdobeného zlacením, rokoková číška s figurální malbou barevnými emaily, či obraz na skle zpodobující Krista na kříži, tzv. eglomisé, ( rytina do stříbrné folie připevněné na spodní straně skla ). Moderní svého času bývalo sklo mléčné, předstírající tehdy velmi drahý porcelán. Zlatý rubín je název pro červenou barvu skla, dosahovanou pravým zlatem.

Lidový malovaný nábytek (přízemí)

V expozici je představeno několik typů truhel a skříní s mnohdy pozoruhodným barevným řešením. Pro šumavské Podlesí byly ve výzdobě nábytku první poloviny 19. století charakteristické jednoduché malované kytice na zeleném či hnědém podkladu. V šumavském podhůří na hranici a Prácheňskem převládal veliký tulipán. Představu o lidovém interiéru doplňují lidové obrázky malované na skle, lidové dřevořezby a ukázky nářadí na zpracování potravin a lnu.

Lnářství - jedno z tradičních šumavských řemesel

Len se pěstoval téměř u každé chalupy, vedle trošky zeleniny, hlavně zelí a později brambor. Při sklízení se len vytrhával většinou i s kořínky, aby vlákno bylo co nejdelší. Vytrhaný len se máčel, buď na poli a nebo v tůňce, zatížený kameny, aby neuplaval. Vymáčený len se sušil v pazderně - ve stavení přímo k tomu určeném. Len se rozkládal na rámy a za vysoké teploty sušil. Usušený len se lámal na mědlici, potom se na vochli protahováním vyčesávalo pazdeří. Takto vzniklá lněná koudel se nasazovala na přeslici a kroucením se spřádalo vlákno a navíjelo na vřeteno, nasazené na kolovratu. Z vřetýnek se vlákno na vijáku , čili motovidle převíjelo do přaden. Po vyprání příze a následném usušení se příze navíjela na cívky, které se nasazovaly na tkalcovský stav. Stav se na zimu rozkládal téměř v každé chalupě a když hospodyně později vybělila utkané plátno, šila prádlo z materiálu, který od lněného semínka vznikal v jejích rukách.

Schodiště

Uměleckou a především dokumentární hodnotu mají portréty příslušníků rodu - nad schodištěm vlevo nahoře Křišťan Ferdinand Abele, vpravo Jiří Kryštof Abele, níže uprostřed jeho manželka Zuzana, rozená Hafenbrädlová, v pokoji v patře Ferdinand Abele a miniatury Kryštofa a Františky Abele. Vyobrazení erbu rodu Abele , užívaného od r. 1838 nese okenní tabulka z barevných skel spojovaných olovem umístěná před levým oknem místnosti.

Hamernictví

Již samotné jméno Železné Rudy připomíná spjatost místa s historií těžby a zpracování železa. Původní osada vznikla v 16. století při Řezném potoku u dolů železné rudy a hamru na obchodní stezce spojující řezenské biskupství s Prahou. Nejstarší dochovaná správa uvádí k roku 1525 hamerníka Adama, jenž tehdy v tomto místě obnovil výrobu železa.Expozice nás seznamuje s technickým složením starých šumavských hamrů. Název HAMR (mechanické kladivo na vodní pohon) se často přenášel na celou železářskou huť. Dávná železářská výroba na Šumavě se dodnes ozývá v řadě místních jmen ( obec Hamry, Hamerský potok ).Intenzivní výroba železa zde v kraji se udržela necelé století, po vyčerpání zásob rudy se od hamernictví upustilo. Při těžbě železné rudy byl ale objeven křemen, kvalitní a v hojném množství. Tehdy se sem začali stěhovat skláři. Přicházeli ze severních Čech, Bavorska i Rakouska a započala éra slavného šumavského sklářství.

Sklářství

Dodnes jsou na železnorudsku v názvech míst připomínány četné zaniklé sklářské huti jako Gerlova, Ferdinandova, Pamferova, Schürerova, Schmausova, Stará, Skelná, Páteříková a podobně. Základním předpokladem pro sklářskou výrobu byl dostatek surovin, zejména křemene a dřeva. Nacházel se tu i vápenec a přispěla i podpora vrchnosti - majitel panství měl zisk z pronájmu lesů a odbyt pro velké množství piva. Rozvoj sklářství podstatně přispěl k osídlení těžko přístupných a odlehlých území. Na výrobě skla se podílelo mnoho lidí, počínaje dřevařem, který zajišťoval palivo, lamačem, či sběračem křemene, formanem, který suroviny přivážel, stupařem, jenž ve stoupě drtil křemen, vápenec, případně střepy, paličem popela, který pálil odpadní dřevo , či celé stromy ve vzdálenějších dílech lesa na popel, flusárníkem, jenž loužil dřevěný popel a vyráběl flus, čili potaš.

Přímo v huti pracovali topiči, z nichž jeden vysoušel polena a druhý přikládal. Dále šmelcíř - tavič ve šmelcovně mísil připravené suroviny a tzv. kmen nakládal do pánví ( jedna je umístěna ve vstupní hale muzea). Tavba trvala 12 - 14 hodin, při dotavení dosahovala teploty 1600 stupňů C. Když bylo utaveno, snížila se teplota na 1200 st. C° a tavič svolal skláře, aby šli foukat. Vlastní pec byla kruhová kamenná stavba s hliněnou kopulí, mívala většinou šest pánví, z nichž skláři nabírali kulatými otvory v bocích pece, stojíce po obvodu pece na dřevěném podiu, sklovinu na píšťaly a foukali sklo. V huti pracovali i větší děti sklářů, přidržovaly formy na formování dýnka a odnášely hotové výrobky. Brusiči, řezbáři a malíři skla sklo zušlechťovali. Ženy sklářů hotové výrobky balily a ukládaly do bedýnek a nakonec opět formani sklo odváželi na prodej.

V patře ve střední místnosti je vystaveno sklo z 19. století a první třetiny 20. století. K nejvzácnějším patří číšky z čirého broušeného skla, zdobené lazurami a řezáním a doplněné monogramem F. A. , dále pamětní pohár z r. 18887 ze zeleného skla zdobeného zlacením a malbou emaily a rodovým znakem a nápisem „ EDLE HERRN VON ABELE ZU BRUNST", váza a pohár z barevného skla a miniaturními portréty, nápojové soupravy z broušeného křišťálu a z modrého skla . Mezi okny je umístěn obraz na skle se zrcadlovým pozadím s vyobrazením Sv. Kateřiny Alexandrijské z konce 18. století. Po levé straně při východu z místnosti visí první zrcadlo vyrobené ve sklárně v Ludwigsthalu v r. 1828.

Pozornost zaslouží i připomínka dvou významných podniků střední Šumavy, které rozvinuly svou výrobu zejména ve 2. polovině 19. století a počátkem dvacátého - sklárny v Anníně a Klášterském mlýně u Rejštejna - jejich produkce je vystavena na chodbě v patře.

Na expozici skla volně navazuje místnost, která naznačuje měšťanský interiér 19. století, a která prezentuje ukázky sbírky porcelánového a cínového nádobí. Je třeba si povšimnout též zcela unikátních obrazů na skle se zrcadlovým pozadím z období kolem roku 1800 z abelovských skláren - Oplakávání Krista, Sv. František Xaverský, Sv. Kryštof, Starozákonní kněz. Další jsou umístěny v prostoru schodiště : Klečící světec, Sv. Jáchym, Sv. Anna. Předpokládá se , že autorem většiny těchto obrazů je malíř Vincenc Janke. Signatura umělce je dochována na obraze Klečící světec.

Rodina Abele

Rodina Abele přišla do Čech přes Německo původně z Francie. František Abele se usadil nejprve v Míšově u Spáleného Poříčí. Roku 1551 najal huť v Mutěníně na Domažlicku ( Františkova, či Abelova huť). Jeho syn Křišťan ( Kristian) Ferdinand Abele najal r. 1763 dvě zrcadlové hutě v Prášilech, později huť ve Studánkách, kolem roku 1800 koupil od Hafendrädlů tzv. Českou huť na Hůrce. V roce 1801 zemřel a zanechal dvě dcery a syny : Jiřího Kryštofa, Ferdinanda, který si zvolil vojenské povolání a Bedřicha, jenž vedl tovární sklad firmy v Praze.

Jiří Kryštof se po dosažení zletilosti ujal vedení hutí a počínal si velmi dobře, za jeho působení hutě nejvíce vzkvétaly. Finanční pomocí manželky Zuzany, rozené Hafenbrädlové rozšířil firmu o hutě : na Hůrce a v Debrníku přikoupením a v Ludwigsthalu novou výstavbou. Specializoval se na výrobu litých zrcadel ( od té doby se zrcadla foukala). Vyvážel do celé Evropy i do zámoří. Roku 1832 mu bylo uděleno pro hospodářský význam císařské privilegium. Roku 1833 skonal a zanechal tři syny. Po smrti Jiřího Kryštofa se rodinného podniku ujal jeho bratr Ferdinand, který pokračoval v nedokončeném díle svého bratra, dále hutě rozšiřoval, postavil další huť v Debrníku a brusírnu na Hůrce. V této době zakládají rodiny synové Jiřího Kryštofa, zvyklí na bohatství a přepych a financování jejich rodin je velmi nákladné. Bedřich žije v Praze rozmařilý život a často neodvádí peníze za dodané zboží. Ferdinand, sám čestný a pracovitý, unaven neustálými problémy předává vedení hutí, po dosažení zletilosti, nejstaršímu synovci Kryštofu Abele a uchyluje se do ústraní na svůj statek Brunst.
Sklářská historie rodu se uzavírá Kryštofem Abele, jehož nezkušenost a hlavně zásah hlavního věřitele, který pojednou požadoval zaplacení celé své pohledávky, znamenaly nucený a tedy ztrátový prodej firmy.

Umrlčí prkna

Umrlčí prkna instalovaná na chodbě v patře připomínají svérázný zvyk obyvatel staré Šumavy. Na prkno byl pokládán nebožtík dle obyčeje obličejem ke dveřím, zkřížené ruce převázány růžencem. Takto spočíval až do pohřbu. Jestliže zemřel v zimě, byl uložen do chladného přístěnku a pohřben až na jaře, kdy bylo možné vykopat hrob. Tento zvyk byl tedy vynucen přírodními podmínkami - vysokým sněhem a velkými mrazy.
Po pohřbu bylo prkno opatřeno pamětním nápisem , případně vyzdobeno řezbou a vystaveno v domácí kapli usedlosti, či na křižovatce cest u Božích muk , či u cesty směřující ke hřbitovu. Prkno potom sloužilo jako pomníček zemřelého, kladly se k němu květiny a kolemjdoucí mu mohl věnovat motlitbu či vzpomínku.

© Zdeňka Řezníčková
zpět